J. E. Purkyně: Renesanční Čech v rigidním Rakousku

24. říjen 2015
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Jan Evangelista Purkyně (fotografie z roku 1860)

Měl-li všestranný génius Jára Cimrman v českých zemích nějakého konkurenta, pak jím byl Jan Evangelista Purkyně.

Tenhle rodák od Litoměřic dosáhl za svého života bezprecedentních úspěchů napříč několika vědeckými obory, výrazně se dokázal zapsat i na poli kulturním, aby se nakonec stal jednou z nejvýraznějších osobností českého národního obrození. Jan Evangelista Purkyně se narodil na libochovickém zámku léta Páně 1787, dva roky před francouzskou revolucí, a své mládí prožil v době napoleonských válek. Vysokoškolské studium a vědeckou kariéru zahajuje v období tzv. Svaté aliance – ultrakonzervativního spolku velmocí střední a východní Evropy, který si ve dvacátých a třicátých letech 19. století kladl za cíl už v zárodku potlačit jakékoliv novátorské proudy a změny ve společnosti. A právě do toho vpadne novátor Purkyně… Tou dobou vládl v Rakousku a tedy i v českých zemích silně zpomalený Ferdinand I. Dobrotivý, kterého pak na celý zbytek století vystřídal silně zpomalující František Josef I. Nicméně, i v takto rigidním prostředí se dá dělat velká věda, jak ukazuje právě Purkyňův případ.

Po vystudování lékařské fakulty se mladý Purkyně s vervou sobě vlastní vrhl na obory jako jsou anatomie, fyziologie a cytologie, v nichž se díky svým objevům stal skutečným průkopníkem a zakladatelem. Řada jevů pojmenovaných po něm tento význam jen podtrhuje. Kromě svého oblíbeného tématu, smyslového vnímání, se s interdisciplinárním rozhledem věnoval i pochopení snů, v čemž takřka o století předběhl Freuda a Junga. Není tedy divu, že s postupem doby, jak se jeho věhlas šířil, se Purkyně stal členem řady učených společností a vědeckých akademií napříč vyspělou Evropou.

Stejně působivá je i jeho kariéra pedagogická. Zprvu slabě navštěvované přednášky záhy dosáhly nevídané poutavosti, když je profesor Purkyně začal doplňovat názornými ukázkami a experimenty; za tím účelem dokonce navrhl animační přístroj, který zobrazoval činnost srdce. Ostatně na praktickou stránku věci kladl důraz natolik, že neváhal některé poměrně drastické pokusy provádět sám na sobě, aby tak přímo poznal jejich dopad na organismus. Takže to, že ve Vratislavi (tehdy v Pruském království) založil první fyziologický ústav střední Evropy, je už jen jakási třešnička na akademickém dortu…

Pomník J. E. Purkyně (Nové Město), Praha 2, Karlovo nám., Nové Město

Stejně zajímavá je i Purkyňova činnost vlastenecká. Čerstvě probuzený český národ se v první polovině devatenáctého století teprve formoval; za tím účelem potřeboval také patřičný průlom ve vědě a kultuře. Jan Evangelista Purkyně se na tomto poli stal jednou ze zastřešujících osobností. Nepochybně tomu napomohl jeho dostatečně široký, nadnárodní rozhled; nejedná se přitom jen o jeho angažmá v zahraničí, ale také o přátelské styky s Goethem a dalšími velikány nebo o členství v zednářské lóži. Už během svého působení ve Vratislavi se v památném roce 1848 zúčastnil Slovanského sjezdu v Praze, a když se do Prahy vrátil – paradoxně v 50. letech, tedy za Bachova absolutismu – začal se činit. Navázal přátelské styky s Vojtou Náprstkem, Boženou Němcovou a jak už tak mezi vlastenci patřilo k bontónu, stal se terčem kritiky Karla Havlíčka Borovského. Důvodem byly Purkyňovy překlady Schillerovy poezie do češtiny, jinak tehdy ceněné; stejně překládal například Čelakovského do polštiny.

Když Purkyně konečně mohl vykonávat profesuru v Praze, tehdy ještě na Karlo-Ferdinandově univerzitě, odvážil se na lékařské fakultě k neotřelému kroku: některé z přednášek vedl v češtině! Takový počin samozřejmě sklízel stavovskou nevraživost a c.k. úřední nedůvěru. U toho však Purkyně nezůstal: podílel se na vzniku přírodovědného časopisu Živa, stal se předsedou Spolku českých lékařů a v duchu moderní politické praxe kumulace funkcí také ředitelem Královské české společnosti nauk či předsedou Komitétu pro přírodovědecké prozkoumání Čech. Naproti tomu v Umělecké besedě se spokojil se skromností sobě vlastní jen s funkcí místopředsedy… Když už takřka hotový český národ sám sobě začal stavět Národní divadlo, nebylo pochyb o tom, kdo spolu s „otcem národa“ Palackým slavnostně poklepe na základní kámen.

Rudolf Hoffmann: Portrét profesora Jana Evangelisty Purkyně

Jen o rok později, v roce 1869, ověnčen slávou, tituly, hodnostmi, řády a uznáním Jan Evangelista Purkyně umírá. Možná i díky tomu se v dějinách uvolnila cestička pro jiného pražského profesora, tentokrát filosofie, který český národ dovedl o půl století později k samostatnosti. Dožít se Purkyně stopadesátky, Bůh ví, kde by skončil Masaryk.

autor: Adam Vidner
Spustit audio