Izraelskému premiérovi se nedaří prosadit plán stažení z pásma Gazy

Zatím se příznivci plánu budou snažit přesvědčit jeho odpůrce, aby změnili stanovisko. Jakoukoli možnost kompromisu premiér kategoricky vyloučil. Šaron svůj nepříliš pozměněný plán rozdělil do čtyř fází a chtěl, aby kabinet hlasoval o každé zvlášť. Jádrem stále zůstává vyklizení všech židovských osad v pásmu Gazy a čtyř v severní části Západního břehu Jordánu. Celá evakuace by měla být dokončena do konce roku 2005. Oproti původnímu záměru, který hovořil o "jednostranném oddělení Státu Izrael od palestinských území", bylo z nového plánu slovo "jednostranný" vypuštěno, a otevřela se tak možnost případné dohodě s palestinskou samosprávou.

Další změnou, která vznikla na nátlak odpůrců prvního návrhu, je budoucí osud opuštěných budov. Původně měly být předány palestinskému obyvatelstvu, ale po námitkách, že "v domech obětí budou přebývat jejich vrahové a synagogy se promění v mešity", mají být tyto stavby před předáním srovnány se zemí. Nově má být Palestincům anebo nějaké mezinárodní instituci předána průmyslová zóna Erec, která zaměstnává až 4.000 Palestinců. Bez významu není ani explicitní prohlášení, že "některé části Judeje a Samaří zůstanou součástí Státu Izrael". A posledním ústupkem odpůrcům stažení je příslib, že kolem Západního břehu bude pokračovat výstavba bezpečnostní bariéry.

Nedostatek podpory ve vlastních řadách dostal premiéra Šarona do svízelné situace a izraelská vláda se ocitla v nejvážnější krizi v posledních letech. Šaron prohlásil, že uspořádání referenda Likudu bylo chybou, ale že svůj plán prosadí stůj co stůj, a to i za cenu výměny ministrů anebo "bezprecedentních politických kroků", jak se vyjádřil. Ve zjevné narážce na odbojného Netanjahua zdůraznil, že nedopustí, aby něčí osobní mocenské ambice zruinovaly plán, jehož realizaci si přeje většina obyvatel židovského státu. Podle průzkumů podporuje stažení skoro 80% Izraelců.

Premiér Šaron prožívá totéž, co tři jeho předchůdci v posledních deseti letech - dospěl k názoru, že ve vztazích mezi Izraelem a Palestinci musí dojít k zásadní změně. V totéž věřil Jicchak Rabin, když podepsal dohody v norském Oslu, i jeho nástupci Šimon Peres a Ehud Barak. Ani jeden z nich však své přání neuskutečnil - Rabin byl zavražděn, Perese ve volbách porazil nesmlouvavý Netanjahu a u moci se neudržel ani Barak. Izraelští politologové soudí, že všichni tito vůdci změnili názor rychleji, než to stihl jejich vlastní politický aparát. V neposlední řadě jejich neúspěch prosadit změnu přičítají i neschopnosti vypořádat se s Jásirem Arafatem.

Šaron sice palestinského předáka trochu paralyzoval tím, že ho před dvěma a půl lety izoloval v Ramalláhu, ale Arafat je přesto dál hlavní překážkou pokroku v jednáních. Minulý týden ho navštívil významný vyjednavač, ředitel egyptské zpravodajské služby Umar Sulajmán, a předal mu důležitý vzkaz svého prezidenta Husního Mubaraka - Šaronův plán je historická příležitost a nesmí být opět zmařen. Arafat se má konečně vzdát kontroly nad bezpečnostními složkami, povolit reformy palestinské samosprávy a vzdát se moci. Mubarak je tak po jordánském králi Abdalláhovi v posledních dvou týdnech už druhý významný arabský vládce, který Arafata vyzval k odchodu. Palestinský předák na to hned nereagoval, ale v neděli nabídl Šaronovi jednání. To je však jen prázdné gesto, protože bez palestinského zásahu proti teroristům Izrael jednat nebude.

Egypt se v poslední době v izraelsko-palestinském konfliktu angažuje velmi výrazně, objektivně a realisticky. Mubarak vyjádřil Šaronově plánu podporu a na izraelskou žádost slíbil, že se postará o zajištění bezpečnosti v pásmu Gazy, až je Izrael opustí. Nejnovější egyptskou iniciativou je pozvání nejvýznamnějších palestinských složek k novým rozhovorům o příměří do Káhiry, které by se měly konat v nejbližších dnech.

Izraelská média se shodují, že Šaronova situace je nelehká, ba skoro neřešitelná. Podle nich premiér nemůže nechat kabinet beze změny, a zároveň uskutečnit svůj plán stažení z pásma Gazy. Někteří komentátoři jsou dokonce přesvědčeni, že se ani neudrží u moci, jestli ho zásadním způsobem nepodpoří opoziční Strana práce a její předseda Šimon Peres. Šaron od svého znovuzvolení usiluje o vytvoření vlády národní jednoty, což Peres od začátku odmítal, ale současná situace by mu mohla pomoci změnit názor. Zatím se však v tomto smyslu nevyjádřil. Rovněž se zvýšila možnost předčasných voleb, které by Šarona buď zbavily moci, anebo mu daly jasný mandát k odstoupení území. Ariel Šaron je však zkušený a tvrdohlavý generál, který nevzdává bitvu, a je nepravděpodobné, že by vzdal právě tuto.