Izrael, cizí děti a Šalamounovo dilema

Před necelým rokem chtěly izraelské úřady několik set nelegálních pracovníků vyhostit i s jejich dětmi, které se v židovském státě narodily, nebo tam strávily část dětství. Proti tomu se vzedmula vlna nesouhlasu části společnosti, a tak premiér Netanjahu platnost rozhodnutí pozastavil, a pověřil řešením situace zvláštní meziministerskou komisi. Ta výsledek své práce předložila právě nyní.

Komise předložila plán, který se opírá o pět kritérií, podle kterých se budou rozlišovat případy dvojího druhu – tedy ty, které budou moci zůstat, a ty, které budou muset odjet. Pět zmíněných kritérií se týká toho, zda děti cizích pracovníků chodily v Izraeli do školy nebo školky, zda umějí hebrejsky, případně zda se v Izraeli narodily nebo přišly před svým třináctým rokem věku. Jde tedy podle slov premiéra Netanjahua o ty děti nebo mladé lidi, jejichž identita je již utvořena, a jejich přináležitost k Izraeli je silnější než k zemi jejich původu. Takových případů je podle vládního schématu asi 800, tedy asi dvě třetiny z dvanácti set. Rodiče a sourozenci dětí, které se vyhnou vyhoštění, dostanou také právo dále v Izraeli pobývat. To se bude pravidelně prodlužovat až do jedenadvaceti let věku dítěte. Pak budou moci požádat o trvalý pobyt.

O tom, jak obtížné téma to pro stát i společnost bylo, svědčí i fakt, že vláda rozhodnutí přijala poměrem třináct ku deseti, přičemž mezi oněmi deseti nesouhlasícími členy téhož kabinetu byli jak ti ministři, kteří si mysleli, že plán měl vyhovět většímu počtu případů, tak ti, kdo se domnívali, že je příliš benevolentní.

Rozhodnutí, jež pro čtyři stovky dětí znamená odjezd to zemí, odkud kdysi přišly ony nebo už jejich rodiče, bylo předmětem značné kritiky od různých izraelských organizací, které se zabývají lidskými právy nebo záležitostmi dětí. Jak napsal komentátor deníku Jediot Achronot, Izrael klidně utratil miliardy šekelů za dosud nefungující sporné vlakové a tramvajové tratě, a neměl by se tedy bát toho, že několik přítomnost několika stovek dětí cizinců přivodí jeho pád.

Ti, kdo jsou pro ráznější přístup, argumentují tím, že pokud by nyní Izrael povolil rodinám gastarbeiterů zůstat jen na základě toho, že do země přivezli děti, a nebo že v Izraeli děti porodily, dříve nebo později by se z dětí stal nástroj cizinců z chudých zemí, jak se v Izraeli legálně usadit. To není obava zcela lichá, protože Izrael se v posledních letech stal cílem ekonomické imigrace z mnoha zemí třetího světa.

Situace je však o něco složitější. Oněch osm set dětí jsou děti v Izraeli legálně pobývajících cizinců. Do Izraele zejména od roku 2000, kdy vypuklo palestinské povstání a Izrael uzavřel hranice s Palestinskou autonomií, přijelo množství cizinců, kteří nahradili v mnoha manuálních povoláních Palestince. Typicky to byli například ve stavebnictví nejdříve Rumuni a pak zejména Číňané; v sociálních a zdravotních službách Filipínci; a v zemědělství Thajci. Každý rok přijede kolem třiceti tisíc pracovníků legálně, a mnozí z nich se snaží v Izraeli zůstat i po vypršení pracovního víza. Dále celá řada lidí zejména z východní Evropy do Izraele přijela na turistická víza, a v zemi pak zůstala ilegálně pracovat – to se týkalo i stovek či tisíců Čechů. To bylo zejména v dobách, kdy izraelský šekel stál deset korun, zatímco dnes je to méně než polovina. Čechům se tedy gastareiterství v Izraeli už nevyplatí, pokud si odmyslíme možnost zůstat na čas v zemi s teplým mořem a dobrým jídlem. Málo kdo z českých ilegálních pracovníků v Izraeli však považoval svůj pobyt za jediné dostupné východisko.

Kromě legálních a ilegálních pracovníků je v Izraeli ještě třetí druh cizinců, a to jsou uprchlíci zejména z Afriky. Sami Izraelci se často domnívají, že jde o uprchlíky z Dárfúru, a i média o nich tak často informují, údajně proto, aby u veřejnosti vyvolala soucit. Podle odborníků však většinou jde o ekonomické uprchlíky zejména z Eritreje, Etiopie a Ghany. Do Izraele se snaží proniknout přes Egypt, a i když mnozí z nich jsou opravdu chudí, nejde o uprchlíky před válečnými událostmi nebo genocidou.

Je málo známou skutečností, že egyptští pohraničníci každý rok desítky Afričanů zastřelí na hranicích při ilegálních přechodech. V samotném Egyptě, který stojí na cestě mezi Afrikou a Izraelem, jich jsou však statisíce, podle některých názorů až dvaapůl milionu. Velká část z nich čeká na příležitost dostat se z Egypta do země, která jim dá příležitost, což je v celé oblasti poněkud paradoxně pouze Izrael – o paradoxu hovoříme proti, že podstatná část z těchto migrantů jsou muslimové.

Izraelské úřady tvrdí, že pokud se i jen malá část nakonec do Izraele dostane, bude to pro tento stát znamenat velké ekonomické, ale i bezpečnostní a kulturní problémy. Už nyní přes dobře a oboustranně střeženou egyptsko-izraelskou hranici proniká asi dvanáct set ilegálů měsíčně, a toto číslo údajně stále stoupá. Zmíněná pravidla, která nyní izraelská vláda schválila, a která izraelské i některé mezinárodní skupiny označily za příliš přísné, protože čtyřem stovkám dětí a jejich rodinám neumožnily zůstat v Izraeli, byla konstruována právě s výhledem na možnost, že příliv lidí, kteří se budou chtít v Izraeli usadit, bude čím dál větší.

Pro Izrael, kde otázka práv dětí gastarbeiterů načas v novinách vytlačila všechna ostatní témata, má celá záležitost obrovskou symbolickou a psychologickou váhu. Izrael vzniknul jako stát pro židovské uprchlíky, a izraelská společnost se tedy snaží být co nejvíce empatická vůči lidem, kteří jsou v podobné situaci. Zároveň však Izrael vzniknul jako stát pro židovské uprchlíky – s důrazem na slovo židovské, a skutečnost, že židé jsou dominantní skupinou, je pro identitu státu i jeho fungování velmi důležité. Vzhledem k tomu, že k jednomu a půl milionu izraelských Arabů nyní přibývají další statisíce Afričanů nebo Asiatů, je zřejmé, že Izrael stojí na křižovatce nejen právní nebo demografické, ale i dějinné a ideové.

Jak ale tvrdí izraelská aktivistka Rotem Ilanová, která zorganizovala tisíce dobrovolníků na podporu zmíněných dětí, tito potomci cizinců jsou ve skutečnosti vlastně už Izraelci. Mluví hebrejsky, vyrůstali v Izraeli a právě k tomuto státu mají silnější vztah než k jakémukoli jinému. Jsou to tedy Izraelci zcela nového druhu.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání. Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.