Ivan Štern: Vánoční cukroví a pálení žáhy
Když moje žena před Vánocemi peče cukroví, je to radost. Radost ale bolestná. Cukroví voní, usmívá se, sáhnout si však nesmím. Jedině když se nepovede. Jenže rok od roku se jich nepovede stále méně. Tak si při pečení tu a tam nestřeženě hrábnu do krabice, kam žena skládá hotové kousky.
Byl to kousek pokažený, tvrdím, a dostane se mi poučení, že co je v krabici, pokažené není. Jakmile je dopečeno, žena krabici neprodyšně uzavře a zajistí proti neoprávněnému vniknutí lepenkou.
Rok od roku si říkám, počkej, až krabici uloží do špajzu. Rok od roku se do krabic, nadějně se jedna na druhé kupících, se střídavým úspěchem dobývám. Víko je kolkolem neprodyšně propojeno širokou lepicí páskou se spodkem krabice.
Moje žena po určitou dobu užívala lepicí pásku běžnou. Ji bylo možné trpělivým odchlipováním uvolnit natolik, aby se ruka pod maličko nadzdvihnutým víčkem vloudila dovnitř, a vzápětí se s úlovkem vykradla ven, aniž po sobě zanechala stopy. Neznatelně odchlípená páska k povrchu krabice opět přilnula. Má žena tak až do Štědrého dne nepojala podezření. Alespoň jsem ten dojem míval.
V poslední době krabice nesmlouvavě brání lemovka na koberce. To je problém. Drží potvora jako helvétská víra. Odchlípnout ji dá práci, zpravidla práci marnou, a pokud přece práci úspěšnou, pak spojenou s rizikem porušení podstaty krabice a s nežádoucí možností ji natrhnout. Znak toho, že ve špajzu řádila škodná.
Můj předem prohraný boj o ovládnutí napečeného cukroví v čase dlouho před Štědrým dnem byl a dosud je bojem více méně prohraným. Bitevní pole rok od roku ovládá stále suverénněji moje žena.
Tak jako se na Velký pátek otevírají poklady, tak se u nás doma na Štědrý den otevírají krabice s cukrovím. Ne však proto, aby si má mlsná huba smlsla, ale proto, že je třeba něco nabídnout návštěvám, roznést nadílku příbuzným, zbude-li cos, budiž, nabídni si, když jsi tolik chtivý a lačný.
Ve chvíli, kdy smím, to už není ono. Člověk je ale zvíře, které dokáže přetrpět kdekteré příkoří a kdekterou nepohodu. Není nejmenší důvod pro to, aby se nevypořádal i s faktem, aby si cosi, co jako zakázané tak chutnalo a u čeho zákaz pominul, přesto nevychutnal.
Tuhle v hospodě jsem se svěřil klukům, že z toho cukroví, kterého se o Vánocích doslova přežeru, mám strašlivé pálení žáhy. To je dobře, utěšovali, žáha je nejlepší dieta. Aspoň tolik nežereš a nepřežereš se. Mělo to svou logiku.
Jenže kam na mě s logikou, jestliže je ve hře vánoční cukroví. Navíc od mé ženy.
Tak žáha žahala zas jak zběsilá.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
