Ivan Štern: Vánoce aneb příběh s několika pointami

Naložil jsem si sousto ryby a žvýkaje, vzpomněl jsem otce. Jednoho takového večera, to jsem byl ještě dítě, si rovněž naložil sousto ryby a starostlivě přejížděl pohledem každého z nás. Bratra, matku i mě a nabádal nás: „Žvýkejte a nemluvte! Zkoumejte každý kousek sousta, zda se v něm záludně neskrývá kost!“ Kdykoli kdokoli z nás chtěl prohodit slovíčko, žvýkaje nás rázným gestem umlčel. „Nemluv, zaskočí ti!“ řekl. A zaskočilo mu. Byla to zrovna ta vidlicovitá kůstka, co se do hrtanu zapíchne jako vidle do sena. Ne a ne se pohnout. Zmizel na záchodě a kost se pokoušel vykašlat či jinak vyloudit ven, samozřejmě odmítaje, abychom zavolali záchrannou stanici.

To jsem jim, žvýkaje, vyprávěl, a tu jsem pocítil, jak se jistá jemná a zrádná kůstka zvolna noří do mého patra. Pochopil jsem, proč mě nechali mluvit. Historku slyšeli už poněkolikáté. Jen ta zdvojená pointa chyběla. Kost mě opravdu málem zaskočila. Až sousto hutného bramborového salátu ji přesvědčilo, aby se patra pustila, a pro jistotu ji doprovodilo až do hloubi žaludku.

Hlavou mi vrtala otázka. Může mít příběh dvě pointy? Nejspíš ano. Může ale mít dvě stejné pointy? Mnohý vypravěč by nepochybně souhlasil. Teprve zdvojená či ztrojená pointa učiní příběh šťavnatým příběhem. Nevím.

Po nezdařené dvojpointě jsem se vypravil na půlnoční. Volil jsem Jana Jakuba Rybu u Petra a Pavla. Pan farář v kázání tvrdil, že mě čeká radostná zvěst. Tu noc se měla zrodit naděje. Na svět přijde Ježíšek.

Příběh ten mi ale vyprávěl už v roce předchozím. Dokonce i v předpředchozím. A pokud vím, tak jej vyprávěl i předchozím generacím, nemluvě o generacích předpředchozích.

Tak jsem si podruhé ten večer položil otázku: Může příběh skončit opakovanými pointami? Není to jednoduše blbost?

Spasitel přece už dávno dorazil. Proč by měl chodit po druhé? Po třetí? Po x-té? Svoje si už odpracoval. A jeho příběh má svoji pointu.

Patrně se nám v tom příběhu nechce pokračovat. Jeho pokračování je už jen na nás. A to je ta potíž.

Anebo že bychom byli k panu faráři stejně laskaví, jako na mě byla laskavá moje rodina, když čekala na zdvojenou rybí pointu?

Kdo pak ví!