Ivan Štern: Tradice sapéra Vodičky aneb česká policie

Nedávno došlo ke kuriózní situaci. Vzdor tomu se domnívám, že nic kuriózního na ní není. Pouze jeden úd české policie pohrozil pražské radnici, bude-li pokračovat ve výstavbě tunelu Blanka, dopustí se trestného činu. Jiný úd téže policie pro změnu pražské radnici sdělil, nebude-li naopak ve výstavbě tunelu Blanka pokračovat, vystavuje se nebezpečí stíhání pro trestný čin. Oba údové pak ve vzácně vzájemné shodě radnici sdělily, nebude-li radnice činit vůbec nic, dopustí se trestného činu.

Údové české policie mi silně připomněly jistého moudrého rabína. Rozvaděným sousedům, ač každý zastával naprosto protikladné stanovisko, dával za pravdu oběma. Když tento zdánlivý nesmysl zaslechla jeho žena, rozzlobeně se na něho obořila, jak to, že může oběma dávat za pravdu, dal za pravdu i jí. Rabínovu moudrost nalézám právě v tom, že dal všem třem za pravdu. Ač se jejich pravdy tak rázně rozcházely, byly přesto součástí jedné velké pravdy boží. Není nám sice dáno ji poznat v úplnosti, zná ji jen bůh. Pro nás zůstane vždy zahalena tajemstvím. Z jejího úhlu pohledu přesto každá naše pravda, i kdyby sebevíc popírala pravdu sousední, stává se přesto pravdou.

Nerad bych ale zde budil dojem, že podobně jako onen rabín oplývá moudrostí i česká policie. Obávám se, že nejde o vyjádření zbožštělé moudrosti, jíž by měli být obdarováni policejní úředníci, jak se snad i domnívají, usuzujíce se na to, že se tak odehrálo úradkem míst vyšších až transcendentních, a oni se stali výlučnými držiteli boží pravdy, ale že jde jednoduše o pouhé pokračování staré dobré vodičkovské tradice, již náš hrdinný sapér proslavil, když Švejkovi, potkav ho Királihyidě, vyprávěl, jak on a jeho přátelé z kumpanie uplatňují princip národnostního soužití opírající se o zásadu, že každý Maďar může za to, že je Maďar, a popsal mu pak střetnutí, během něhož zvolal onu památně neohroženou a hrdinskou větu: „Vinnej, nevinnej, per ho po řadě!“

Pravděpodobnost, že pražská radnice je vinna, je přinejmenším padesátiprocentní, tudíž ji obvinit v duchu „každá radnice může za to, že je radnice“, je více než na místě.

Klasikové policejní práce, nedávní předchůdci dnešní policie, třídně uvědomělí úředníci se drželi zásady, že ve středu veškerého lidského usilování musí být vždy člověk. Nebylo proto podstatné, který člověk či jaký člověk, ale jednoduše člověk. A tak vinnej, nevinnej, brali je popořadě s vědomím, že rozhodující je člověka mít. Důvod, proč ho zašít, ten našli vždycky.

Kdoví, možná se mýlím. Možná jsme svědky přece jen jevu ne nepodobnému tomu, jejž měl na mysli onen rabín s boží pravdou, schopnou vstřebat do sebe všechny pravdy lidské.

Vždyť uznejte – není přece jen ta dnešní česká policie boží?!