Ivan Štern: Slabost evropské demokracie v konfrontaci s autokracií
Italská La Repubblica zjišťuje, že nejméně tři země z našeho okolí přestaly skrývat sklon k despotismu a k autokracii. Rusko, Bělorusko a Turecko.
List má za to, že si s konečnou platností nedělají vrásky z toho, jak dopadnou v očích evropských demokracií. Je jim to jedno. Hlavu si netrápí ani sankcemi, které vůči nim evropské demokracie přijaly. Hrozby a zdvižené ukazováky Unie jim jsou pro smích.
Čtěte také
Dokládá to i aféra spojená s Alexejem Navalným. Kreml si nedělal starosti, když měl být Navalnyj převezen do Berlína k řádné léčbě.
Nevadilo mu, že Němci odhalí smluvně zakázaný prostředek hromadného ničení. Naopak! Přesně to sledoval. Že nyní popírá, že v otravě Navalného má prsty, že popírá i sám novičok, přestože jeho přítomnost potvrdili nejen Němci, ale i vojenské laboratoře ve Švédsku a ve Francii, patří jednoduše ke hře. S evropskými demokraciemi a i s jejími stoupenci u sebe doma, si taky jen pohrává.
I když se Turecko, v porovnání s Putinovým Ruskem, jeví jako mírný beránek, zdání klame. V ruce třímá velmi silnou kartu. Uprchlíky z válečných zón, kterými má možnost demokratickou Evropu kdykoli vydírat. Dává si sice za péči o ně od Evropy královsky zaplatit, ale riziko, že jim své hranice do Evropy otevře, nevylučuje.
Diktatury kultivovat vstřícností
Bezmoc, kterou zažíváme v souvislosti s bouřemi v Bělorusku, je víc než hmatatelná. Přestože si to nechceme přiznat, nemáme jediný nástroj, jak lidovému hnutí na Bílé Rusi účinně pomoci. Je unijní demokracie opravdu tak slabá, tak vydíratelná?
Čtěte také
Z pohledu autokratů určitě. Vždyť Unie není ani ve stavu umravnit své dva zlobivé členy Maďarsko a Polsko. Po tom, co obě země uskutečnily frontální útok na vlastní právní stát a svobodu slova. Nepovzbudivou je skutečnost, že to dělají vlády, které opakovaně (na rozdíl od Lukašenka) vzešly ze svobodných voleb.
Nebezpečí, které evropskou demokracii vcloumává do slepé uličky, není nového data. Vyskytovalo se už v dobách Sovětského svazu.
Jaderné hrozbě sice čelila za pomoci amerického jaderného deštníku. Kontaminaci brutálně uskutečňované komunistickými tajnými službami se bránila více než chabě. Například masové antiamerické mírové hnutí pod heslem „Raději rudý, než mrtvý“, které na přelomu 70. a 80. let otřásalo západní Evropou, bylo financováno z Moskvy.
Přesto se jeden politik pokusil na tyranské režimy vyzrát a využil toho, v čem je demokracie opravdu silná.
Kancléř Willy Brandt a jeho „Ostpolitik“, zamýšlel diktatury postupně kultivovat dlouhodobou vstřícností. Komunisté rázem rozpoznali hrozbu z toho plynoucí a jednali podle toho. Provalili vlastního špiona v Brandtově kanceláři a Willy se poroučel. A na scénu mohla opět stará dobrá politika síly. Přesto stojí za to se u Brandta poučit.
Autor je publicista
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
