Ivan Štern: Povzbudivý odkaz knížete Václava

Nejčastěji je zmiňována Václavova snaha vyjít slouhovsky vstříc mocnějšímu německému sousedovi, zatímco jeho bratr Boleslav – jak nám ten příběh líčí vlastenecká a protiněmecká Tylova hra Krvavé křtiny – usiloval o získání národní svrchovanosti. Nic patrně není tak vzdáleno skutečnosti jako tato Tylova domněnka. Jestliže se Boleslav nakonec dostal do křížku se synem císaře Jindřicha, Otou, pak ne proto, aby on, jeho vasal si vybojoval nezávislost, ale jednoduše ho rozzlobila přízeň, již tento saský král věnoval jistému mimopražskému knížeti. Ten se tak cítil být vyvázán z české svrchovanosti.

Vražda v Boleslavi ve skutečnosti byla, alespoň podle historika Josefa Pekaře, pro tu dobu běžnou metodou, jak v zemi zvrátit mocenské poměry ve prospěch politické konkurence. Pekař podtrhuje, že první, kdo na Václava zaútočil, byl sám jeho bratr Boleslav. Václav útok odrazil a v souboji měl nabýt vrchu. Teprve, když se do seče vrhli Boleslavem najatí vrazi, snažil se Václav spasit útěkem do blízkého kostela Kosmy a Damiána. Kostelní vrata mu však před nosem zavřel místní farář, a tak ho pronásledovatelé měli možnost na prahu chrámu dorazit.

Pekař tuto historku uvádí proto, aby zdůraznil, že Václav nebyl žádný pobožnůstkářský třasořitka, ale houževnatý a srdnatý bojovník, a že příčinou jeho politické likvidace cestou likvidace fyzické nebylo jím šířené a podporované křesťanství, mající údajně podobu trojského koně německého vlivu.

Na rozdíl od jiných slovanských kmenů, jimž křesťanství bylo vnucováno ohněm a mečem, Češi křesťanství přijali dobrovolně. Podle Pekaře to svědčí o kulturní a civilizační vyspělosti jejich tehdejších elit a potvrzuje příslušnost Čechů k evropskému Západu. Josef Pekař doslova píše: „Václavovou zásluhou je…, že přispěl nejvíc k tomu, že národ jeho vešel jako rovnocenný a plnoprávný člen do společnosti západních národů kulturních. Národ, který obávanou svou sílu vojenskou doplnil díky Václavově horlivosti křesťanské i výzbrojí duchovní, byl napříště ochráněn nebezpečí, že by v něm německý soused spatřoval vítanou kořist pro své panství, šířené pod záminkou boje za pravdu křesťanskou.“

Tak vida. Odstraníme-li tedy nánosy legendistů, jak učinil Josef Pekař, najdeme ve Václavovi odkaz sebevědomého a západně orientovaného národa, který do dějin vstoupil v duchu hesla Karla Havlíčka Borovského „Já pán, ty pán!“ Odkaz je to po výtce o to povzbudivější, když si dnes sami se sebou příliš nevíme rady a marně hledáme smysl vlastní existence.