Ivan Štern: Poslanci – lidé zvláštního ražení

Poslanecká sněmovna
Poslanecká sněmovna

Tak už mám jasno! A mám je z nejvyšších míst. Od nejvyššího soudu. Poslanci jsou lidé zvláštního ražení. Získáním mandátu do nich sestoupí cosi jako duch svatý. Sami tomu říkají imunita. Díky této pro nás obyčejné smrtelníky záhadné transsubstanciaci poslanec ať udělá, co udělá, i kdyby vlastní matku zaškrtil, vykonal politický čin, tedy konal ve prospěch obecného dobra.

Pochopit podstatu této nepochopitelné transsubstanciace je dáno jen poslancům a patrně některých soudcům z nejvyššího soudu. Jen jedno si musíme zapamatovat. Ať poslanec koná, jak koná, nečiní tak v touze páchat nepravosti, veden je snahou posouvat poměry kupředu.

Počiny poslanců Tluchoře, Fuchsy a Šnajdra by byl býval vyčůraností, kdyby jeho autorem jsem byl já anebo vy. Oni se za nás tím, že přijali místo v dozorčí radě za desítky, možná stovky tisíc měsíčně, obětovali. Experimentálně tak za všechny vyzkoušeli, jaké to bude, až ve své bohulibém poslaneckém konání dovrší záměr pro nás všechny vybudovat obecné dobro. Pak všichni budeme sedět za sto tisíc měsíčně v některé z dozorčích rad.

Oběť je to náramná. Pomysleme jen, kolika závistivcům, tvrdícím, že tak činí jen ve svůj prospěch, musejí nevinně čelit! Chtěl bych sám sebe vidět na jejich místě. Ty tisíce by mi zhořkly už druhý den.

A propos! Lidé zvláštního ražení. To byli i komunisté v době své největší slávy. Oni, sestoupiv do nich duch historického materialismu, ať činili, co činili, činili tak ve prospěch lepšího příští nás všech. Pokud si někde komunisté tu a tam zdánlivě přilepšili, podobně jako Tluchoř, Fuchsa a Šnajdr obětavě experimentovali sami na sobě, jaké to bude, až všichni budeme žít podle svých potřeb. I tehdy činili v obecný prospěch.

Nepravostí stejně jako naši poslanci byli jednoduše prosti. A když se přec ruka utrhla a motyka spustila a některý z nich se dopustil zločinu, dříve než byl vydán světské spravedlnosti, sešla se schůze a soudruzi soudruha vyloučili ze strany. Žádný soudruh přece nemůže být zločincem. Vždyť je člověkem zvláštního ražení. Podobnost s našimi poslanci a jejich imunitou tu není náhodná.

A přece tu můžeme zaznamenat pokrok. Komunistů na budování lepšího příští u nás muselo být přes milión. Jinak by tento dějinný úkol nezvládli. Na vině byl zejména sešněrovaný stranicko – státní dirigistický režim. Nedovolil iniciativu, ani tvůrčí přístup.

Za to dnešní svobodný politický trh, řídící se jedině neviditelnou jeho rukou, je zcela jiná káva. Díky neviditelné ruce vzrostla astronomicky produktivita i efektivita politické práce. Takový komunista jednotlivec byl proti našemu poslanci, který hravě v rukou obrací denně miliardy, někdy stamiliardy, doslova troškař. Poslanců pro to, aby pro nás systematicky budovali obecné dobro, nepotřebujeme milióny. Vystačí nám jich pouhých dvě stě. I to je už díky neviditelné politické ruce nějaká síla.

Takový Al Capone byl vlastně břídil. Možná jsem příliš přísný. Možná se narodil jen ve špatné zemi. Kdyby byl býval žil u nás, určitě by se stal poslancem. A kdo ví, možná i samotným prezidentem.