Ivan Štern: Moje první džínsy
Byly zhruba tak staré jako já sám.
Dostal je darem otec na konci 40. let, tedy v době, kdy jsem pomalu přicházel na svět, od svého amerického levicového přítele jako symbol proletářské revoluce, na niž oba přísahali, neb v té době džínsy byly oděvem dělníků, černochů a v některých amerických věznicích uniformou vězňů, podle výkladu obou, obětí kapitalistické sociální nespravedlnosti.
Čtěte také
Džínsy léta ležely bez hnutí ve skříni. V lidově demokratickém Československu, v němž vládla podle hesel na prvního máje a úvodníků novin dělnická třída, by i tak byly na nohou pokrokového redaktora revolučně odborářského deníku víc provokací, než přihlášení se k slavnému manifestu Marxe a Engelse.
Občas, když jsme já a můj bratr maličko povyrostli a byli schopni vnímat okolní svět nejen skrze talíř na kuchyňském stole, si je otec doma oblékl, posadil nás naproti sobě a sedě na židli napínal břicho tak usilovně, až se mu v pase kalhot spínací cvoček se zřetelným cvaknutím rozletěl a z kalhot vykoukl bílý podolek.
Oba jsme se tomu vděčně a dlouho smáli.
Čtěte také
Džínsy otec ve skříni, jak mi jednou nad nimi svěřil, sušil pro mě, až do nich dorostu. Růst ale trval pomalu a mezitím stačila umřít moje babička, otcova maminka.
To bylo ten večer, když rádio dávalo přímý přenos z Rudolfina a otec, maje na paměti i můj rozvoj hudební, přinutil mě, abych si před přijímač stejně jako on sedl a nořil se do hloubky tónů Beethovenovy Eroiky. Do toho zazvonil telefon. Otec chvíli poslouchal, co mu říká sluchátko. Pak zbledl a těžce dosedl na židli, z níž se ještě před chvílí radoval spolu s Beethovenem.
Umřela babička. Cloumaly mnou rozpaky z toho, co to vlastně znamená, když někdo umře, navíc babička, která ještě předevčírem, v neděli na terase své hanspaulské vily předváděla, jak nešťastně spadla se štaflí a zlomila si ruku. Jednoduše smrt a štafle mi nešly dohromady.
Čtěte také
Nejvíc babičku oplakával můj bratranec Tomáš. Slzy se mu řinuly po tváři a nešly zastavit. Otce se ho natolik zželelo, že porušil původní předsevzetí a ve snaze ho utěšit, mu džínsy, do nichž jsem už bezmála dorostl, daroval a vyloudil na jeho tváři spokojený úsměv.
Bylo to v době, kdy džínsy, texasky, jak říkávali otec a autoři filmu Starci na chmelu, začaly nosit i neproletářské vrstvy. K mání byly jen v Tuzexu. V obchodě, kam měla přístup zpravidla jen rudá smetánka. Otec, darovav mé džínsy, slíbil tehdy náhradní řešení. Váhal však, zda, oděje mě původně do symbolu amerického proletariátu, opravdu poslouží věci dělnické. Měna, jíž se v tomto obchodě platilo, se totiž obstarávala podloudně, na černém trhu.
Nadto namítl, že se nyní do džíns oblékají maloměšťácké vrstvy. Zoufale jsem zaprotestoval. Na tělo si je přece natahují i američtí beatničtí básníci. To jsem trefil do černého.
Čtěte také
Jana Zábranu, který je překládal, za buržuu nepovažoval a jeho překladů si cenil. Samu beatnickou poezii měl za pokračování dávné poezie proletářské. Oceňoval proto i studenty za to, že si krále beatniků, Allena Ginsberga zvolili králem majálesu.
Holt, věci proletariátu je třeba přinášet oběti, povzdechl si, a vydal se na černý trh.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
