Ivan Štern: Málem zapomenutá povstání

Povstala Paříž. V odvetu ji měla na základě rozzuřeného rozkazu Hitlerova nacistická vojska vypálit. „Hoří už Paříž?“ ptal se každý den Adolf. Nehořela. Nakonec ani hořet začít nemohla. Generál Eisenhower jí na pomoc vyslal francouzskou tankovou divizi.

S tím „vyslal“ člověk ale musí zacházet opatrně. Ve chvíli, kdy Eisenhower připustil možnost přímého zásahu a svolil tak ke změně operačního plánu, původně se spojenci Paříži hodlali vyhnout, hoši francouzského generála Leclerca byli už dávno na cestě.

Úspěšné završení pařížského povstání povzbudilo povstalce varšavské. Jim však osud nebyl jakkoli nakloněn. Hanebná Stalinova politika, jíž sekundovala polská prokomunistická loutková vláda v Lublinu, se radovala, jak nejlepší muži a ženy polského národa krvácejí na varšavském bojišti.

Čtěte také

Nechť tedy vykrvácejí až do hořkého konce. Pomoc ze strany Rudé armády by bývala byla přece na škodu věci. Komunisté budou takto moci po válce svůj režim nastolovat daleko snadněji. Povstání vykrvácelo a Varšavu nacisté srovnali se zemí. Ti nejlepší z polské společnosti svoji smrt našli v jejích troskách.

V závěsu za Poláky povstali proti fašistické vládě Slováci. Proti luďáckému separatismu. S upřímnou snahou napravit hanbu, již Slovensku způsoboval fašistický stát, zaprodaný hitlerovskému Německu. Povstání se přihlásilo k myšlence obnoveného Československa v naději, že tentokrát spolupráce s Čechy bude v poloze rovný s rovným a že se Češi po vlastních předchozích zkušenostech nebudou pokoušet se Slováky vyčůrat.

Povstání bylo pro Stalina i pro vládu československou, napůl loutkovou, politicky zcela nepřijatelné. Plánovali přece, že to bude vláda Benešova, co v čele vojsk, přicházejících z východu, osvobodí československá území. A najednou že by se Slováci osvobodili sami! Neslýchané! Nevídané! Nepřijatelné! Nechali proto vykrvácet i povstání slovenské.

Povstání ve Varšavě roku 1944|foto: archiv autora

Jedině komunisté neponechali nic náhodě. Co kdyby přece jen povstalí Slováci uspěli? Případný, byť málo pravděpodobný úspěch bylo potřeba vhodně ideově kanalizovat. Tak na Slovensko vyslali soudruhy Švermu a Slánského.

Z pohledu událostí, jak se nakonec opravdu poskládaly, vysláni byli spíš patrně proto, jak zněla i obžaloba Slánského v roce 1952, aby měl Slánský příležitost Švermu obout do malých bot a nechat ho, protože boty nesnesitelně tlačily, hanebně zahynout na Chabenci v Nízkých Tatrách.

Ač šlo o obžalobu absurdní, racionální jádro měla. Šverma mezi soudruhy příliš vyčníval podobně jako obě poslední povstání. Nevykrvácel, ale zmrznul.

Ve všech třech případech to ale vyšlo nastejno.