Ivan Štern: Bojeschopní Ukrajinci mohou v Evropě přijít o status uprchlíka

Jedním z důvodů je i skutečnost, že Ukrajina válku proti útočícímu Rusku nevyhraje, ač je jí poskytována významná pomoc ze strany států Evropské unie, pokud nebude mít k dispozici dostatek bojeschopných vojáků. Proto ti uprchlíci, kteří se ukážou jako vojenské služby schopní, napříště už nedostanou automatickou ochranu, jak tomu dosud bylo.

Čtěte také

iROZHLAS

Evropská komise navrhla prodloužit ochranu Ukrajinců o rok, nicméně s omezeními pro muže

Neznamená to, že by jim Unie hodlala upřít právo na azyl. Naopak. O azyl i tak budou moci požádat, avšak s nejistým výsledkem. Pokud úřady uznají za žádoucí, aby žadatel spíše než aby se skrýval v Evropské unii pomohl své zemi bojovat proti ruskému agresorovi, pak mu ochranu odmítnou poskytnout. Při své rozvaze budou samozřejmě brát ohled na ženevské úmluvy o uprchlících.

Podle nich musí vzít v potaz například rizika, zda by člověku, kterému hodlají odmítnout poskytnutí azylu, hrozilo kvůli nenastoupení vojenské služby pronásledování, nepřijatelné či svévolné trestání, diskriminace, mučení či jiné nelidské zacházení, a v neposlední řadě nezákonné omezování svobody. Stejně tak musí vzít v úvahu, zda konkrétní žadatel vojenskou službu neodmítl z důvodů svědomí, případně poukazuje na neexistenci náhradní vojenské služby vykonávané zpravidla v sociálních službách nebo ve zdravotnictví.

Čtěte také

Únos letadla L-410 aneb Chladnokrevní vrazi, nebo oběti režimu?

Rozhodnutí úřadů neposkytnout v konkrétním případě azyl může navíc narazit na místní soudy. Nejvíce zásadové v tomto směru jsou soudy německé. Jako příklad lze uvést jejich odmítnutí deportovat prokazatelně nebezpečného islamistu do domovské země. Soud usoudil, že by mu v jeho zemi hrozil trest smrti. Podobnou zkušenost máme i my tady doma. V roce 1972 skupina českých uprchlíků vedená Lubomírem Adamicou unesla z domácí linky do Bavorska letadlo a během letu únosci zastřelili jeho kapitána Jána Mičicu. Ačkoli české úřady žádaly o vydání uprchlíků s poukazem na spáchaný trestný čin, německé úřady je nevydaly kvůli obavě, že by je v Československu popravili. Pro západní Němce byl trest smrti nepřijatelný způsob trestání. Odmítli jej už v roce 1949 při přijímání nové ústavy.

V každém případě bude zajímavé, jak hlavně německé soudy rozsoudí žádosti o návrat bojeschopných uprchlíků na Ukrajinu, jestliže jim rovněž bude hrozit smrt, byť ne z rukou kata, ale z rukou ruského agresora. Stejně zajímavé bude pozorovat, jak posoudí i ostatní důvody odmítnutí vojenské služby uváděné v ženevských úmluvách.

Není od věci se ptát, zda záměr Komise nakonec nezůstane jen na papíře.

Autor je spolupracovník časopisu Přítomnost.