Ivan Málek – mikrobiolog od stalinismu po disent

30. květen 2013
Ivan Málek (1951)

Je neuvěřitelné, kolik významných osobností české politiky, vědy nebo kultury nacházíme na přelomu čtyřicátých a padesátých let jako přesvědčené stalinisty – abychom se s nimi po dvaceti letech setkali v roli reformistů, později přesvědčených odpůrců sovětské okupace – a pár z nich najdeme po roce 1977 i mezi signatáři Charty 77.

Podstatnou část této cesty urazil i člověk, kterému česká věda vděčí za mnohé – jak dobré, tak i to horší. Je jím mikrobiolog Ivan Málek; muž, kterého bychom mohli v duchu tehdejších zvyklostí titulovat jako „akademika Málka“. Rodák ze Zábřehu na Moravě (1909) pocházel ze středostavovských poměrů, byl synem gymnaziálního profesora.

Vystudoval Lékařskou fakultu Univerzity Karlovy a od roku 1934 už se v podstatě neuchýlil z nastoupené akademické dráhy biologa, později mikrobiologa. Za války se s levicovými odborníky podílel na přípravě reformy československého zdravotnictví, v květnu 1945 je už pevně uchycen ve strukturách komunistické strany. Jeho hvězda stoupá: stává se docentem, později profesorem, ředitelem Ústředního ústavu biologického (1950), zakládá (1952) a vede Biologický ústav Československé akademie věd a později (1962) Mikrobiologický ústav Československé akademie věd.

To samozřejmě není náhoda: Ivan Málek se nejspíš po roce 1948 rychle zorientoval v politickém dění a své politické příslušnosti využil k tomu, aby se skupinou podobně smýšlejících vědců a lékařů prosazoval sovětské vzory, bojoval proti „kosmopolitismu“ a především veřejně vyjadřoval co nejokázalejší souhlas s politikou československých a sovětských komunistů. Kritizoval Masaryka, Čapka, „buržoazní objektivismus“ a s nimi i dřívější pilíře československé vědy. Nepřekvapí, že takového vědce si všimli „nahoře“; roku 1960 byl Málek zvolen poslancem Národního shromáždění, od roku 1962 byl členem ÚV KSČ. Jak pomalu věda opouštěla sovětské „metody“, odhazoval i Málek dogmatickou rétoriku.

Jeho kariéra v rámci ČSAV však narážela na jeho odvěkou rivalitu s Františkem Šormem, svou pozornost tedy zaměřil především do zahraničí. Oprávněně – na rozdíl od mnoha jiných, kteří v zájmu kariéry opakovali naučené fráze, Málek skutečně vědecky pracoval na nejvyšší úrovni. Patřil prý dokonce k okruhu „Novotného mužů“, jakéhosi neformálního týmu odborných poradců pro případ, kdy prezidentova kancelář potřebovala konzultovat některé specializované otázky.

Málkova kariéra se zdála neotřesitelnou – nebýt roku 1968. Na jaře Málek čelil kritice jako představitel právě oněch skupin „kolem Novotného“, vzápětí byl kritizován i za své ideologické a dogmatické názory z 50. let. Málek pak odsoudil srpnovou okupaci a z materiálů Státní bezpečnosti se dozvídáme, jak rozšířené byly na vědeckých pracovištích, která vedl, protiokupační letáky a další tiskoviny. Právě jednoznačně negativní postoj k okupaci pro Málka znamenal definitivní konec. V lednu 1969 se sice ještě stal poslancem Federálního shromáždění ČSSR, v září 1969 byl ale „uvolněn“ z členství v Ústředním výboru KSČ a v prosinci 1970 odvolán z funkce ředitele Mikrobiologického ústavu ČSAV.

V prosinci 1973 musel z ústavu odejít úplně; byl doslova vyhozen – a po protestech dosáhl jen toho, že mu ústav poskytl dvě nákladní auta, aby si mohl odvézt osobní archiv a knihovnu. Bývalý zapálený stalinista dožíval v ústraní, vyobcován z československé vědy (nikoli z té mezinárodní, do zahraničí ale nesměl cestovat). O neutěšené situaci v domácí vědě psal například do římského exilového časopisu Listy, stýkal se s Jiřím Hájkem a dalšími. Zemřel v listopadu 1994, po pětiletém těžkém boji s Parkinsonovou chorobou.

Spustit audio
autor: David Hertl