Ivan Hoffman: Čím budu
Otázku, čím chci v životě být, jsem poprvé dostal jako školák. Řekl jsem, že stavitelem. Než jsem se k tomu dostal a postavil dům, trvalo to 50 let.
Nešlo ale, myslím, o ztracený čas. Vším, co člověk dělá, se připravuje na to, čím bude. Tu nejdůležitější zkušenost s prací jsem ostatně učinil za mlada, ještě před tím, než jsem nastoupil do zaměstnání, ve kterých jsem se už nikdy fyzicky nenadřel.
Ivan Hoffmann: Vyhlížení války
V mých žákovských knížkách byla řada poznámek, ve kterých soudružka učitelka informovala rodiče, že během vyučování vyrušuji mluvením.
Když bylo potřeba peněz na kafe a na cigára, nezbylo než vyložit vagón brambor, pomáhat na stavbě anebo něco přestěhovat. Jednou jsem se dostal do party, která stavěla komín. Obnášelo to pro mne dvanáct hodin nosit pytle cementu k násypce míchačky, ze které se pak beton hadicí vytlačoval do posuvného bednění, které jako prsten stoupalo k nebi.
Některé dny mne poslali na plošinu, kde bylo třeba beton v bednění zpracovat vibrátorem, anebo přidržovat hadici, která se co chvíli ucpala. Tehdy se kompresorem hadicí protlačila houba, což s bezpečností práce nemělo nic společného: třemi sebevrahy konec hadice smýkal po plošině, obehnané legračním řetízkem, který suploval zábradlí. Vydržel jsem do padesáti metrů, výš mne nepustil strach.
Když svět byl ještě v pořádku
Vydělal jsem tenkrát pohádkové peníze, ale vzpomínám na to kvůli respektu, který jsem na odchodu cítil k lidem, které čekalo vystoupat na té plošině dalších sto metrů. Vždy jsem měl pocit, že nejvíce peněz si zaslouží ten, kdo dělá práci těžkou.
Ivan Hoffmann: Příroda na papíře
Nápad chránit přírodu před člověkem předpokládá existenci lidí, kteří se přírodě snaží ublížit.
A celý život si připadám přeplacený, protože to, za co jsem placen, mi nepřijde jako opravdová práce. Pracovat začínám poté, co přestanu vydělávat, a vydělávám především na to, abych mohl pracovat. Myslím, že je to celé na hlavu.
Země, ve kterých se lidem nechce dělat těžkou práci, protože je placena hůř, než práce bezpracná, jsou odkázané na dovoz levné pracovní síly, cizinců, kterých si zjevně neváží, jestliže je vykořisťují.
Zpočátku to vypadá jako dobrý nápad. Dokud těm cizincům dovezeným na levnou práci nevyroste generace mladých sociálně vyloučených Francouzů, Belgičanů či Němců, kteří o těžkou práci nestojí a bezpracná pro ně není.
Tu nejhorší práci na komíně dělali dva zedníci, kteří celé dny viseli na laně pod námi a opravovali trhliny. Jejich mzda byla taková, že do práce od Karlových Varů létali přes půl republiky letadlem na nejbližší letiště a pak zbytek cesty taxíkem. Zpětně si říkám, že tehdy ještě byl svět v pořádku. A jsem rád, že jsem u toho byl.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
