Ivan Hoffman: Sockarty končí

Podpis jakéhosi náměstka Šišky, který kdysi už s policií v patách stvrdil bance lukrativní byznys. Drábkova sockarta není jenom klasický malér, jakých politici produkují spousty. Nakonec může být významným precedentem. To v případě, že navzdory své smluvně ošetřené nevypověditelnosti a nezrušitelnosti bude vypovězena a zrušena.

S tezí, že se s něčím nic nedá dělat, neboť to neumožňují platné smlouvy, se co chvíli setkáváme proto, že úředníci a politici, kteří se jménem státu, tedy jménem daňových poplatníků podepisují, nejsou za případnou škodu hmotně odpovědní. U sockarty banka tvrdí, že už do projektu investovala tři sta miliónů a premiér místo toho, aby důsledek podnikatelského rizika poradil bance řešit s panem Šiškou, naznačuje ochotu odškodnit banku z veřejných peněz. To je samozřejmě špatně, protože s občany, kteří mají zaplatit za Šišku, nikdo nápad se sockartou nekonzultoval.

Vzhledem k tomu, že politici a vysoce postavení úředníci příliš často chybují, chtělo by to vědět předem, co se kdo chystá podepsat, abychom propříště neslyšeli, že je pozdě něco napravit. Zákonodárci by pak měli urychleně uzákonit, že smlouvy, ve kterých se píše, že je nelze vypovědět anebo u kterých je výpověď vázána na nějakou sankci, neplatí. Zaklínat se právem má logiku v systému, kde právo neslouží tunelářům a spekulantům. Ctít ujednání, která byla učiněna se špatným úmyslem, je nesmysl. Tvrdí-li vláda, že s-Karta byla chyba, kde máme jistotu, že to byla chyba poslední? Nemáme, dokud v chybném systému kdekdo kdeco bez dozoru podepisuje.