Ivan Hoffman: Smrt zapomenutého Biľaka

Biľak byl sice za to po pádu komunistického režimu trestně stíhán, ale ani třiadvacet tisíc stran spisu nestačilo soudcům k tomu, aby ho poslali do kriminálu. Soud s Biľakem neskončil tím, že mu nebyla prokázána vina, nýbrž tím, že byla prokázána neschopnost justice. Nechuť soudu vyrovnat se s minulostí ovšem měl svoji logiku. Soudci nežijí ve vzduchoprázdnu a nemohli si nevšimnout, že návrat do poměrů předcházejících okupaci nemá oporu ani ve společenské poptávce, ani v politické vůli těch, co se dostali k moci.

Biľakův normalizační obraz nenáviděného zrádce se po listopadu 89 změnil na obraz jednoho z řady komunistických papalášů, který v srpnu 68 sehrál epizodní roli v rámci okrajového komunistického incidentu. Pro polistopadové budovatele kapitalismu patřili reformní a konzervativní komunisté do stejného pytle s historickou veteší. Biľak uškodil něčemu, co z jejich pohledu stejně nemělo cenu ani perspektivu.

Pikantní je, že Biľakův negativní normalizační obraz doznal změny i v očích kritiků polistopadového vývoje. Ze zrádce pražského jara se stal prorokem, který dříve než ostatní pochopil pravicové nebezpečí. Biľak nezemřel pouze jako odpůrce pražského jara či listopadového sametu, nýbrž také jako odpůrce změn ke kterým došlo po pádu komunismu v Rusku. Především ale zemřel jako člověk, na kterého se dávno zapomnělo, že tady ještě je.