Ivan Hoffman: Kouzlo kandidátek

Vítězství v lítém vnitrostranickém boji se může vyzdvihovat jako kvalifikace pro neméně drsné střety v parlamentu. Zápas o dobré umístění na kandidátce je pak svým způsobem příslibem, že ve sněmovně usednou ti, kteří o to nejvíce stojí, kterým na politice nejvíce záleží.

Negativním pohledem na vnitrostranickou řež naopak evidujeme, že straníci na sebe nevraží, netáhnou za jeden provaz. Můžeme pochybovat, zda ti, co mají nejostřejší lokty, jsou zároveň nejschopnější či nejvhodnější. Není tomu naopak tak, že první místa na kandidátkách obsazují kariéristé, lidé bez skrupulí, kterým je z principu třeba účast ve sněmovně překazit preferováním kandidátů, kteří se do parlamentu tolik necpou?

Do třetice se můžeme na boj o místa na kandidátkách podívat z nezaujatého odstupu a s lehce pozvednutým obočím. Z průzkumů, které zkoumají prestiž různých povolání je známo, že politici jsou u nás veřejností ceněni jenom o něco lépe než uklízečky. Straníci tedy svádějí nesmlouvavý boj o šanci získat práci, které si občan prakticky necení a kterou dokonce nezřídka pohrdá. Jediným logickým vysvětlením, proč je o zaměstnání politika rvačka, bude skutečnost, že je výrazně lépe placené, než práce uklízečky. V boji o parlament nejde o prestiž, nýbrž o peníze. Výjimkou z pravidla jsou kandidáti stran takzvaně nevolitelných, kterým průzkumy připisují zanedbatelné preference. Ty jediné lze volit bez obav, že jim po sečtení hlasů budeme pro legraci a u ponožek.