Iva Pekárková: Lišky, liškofilové a liškofobové v Londýně
Když jsme je v Londýně viděli poprvé, nevěřili jsme vlastním očím. Vraceli jsme se z baru, kde jsme oslavovali svůj příjezd do Anglie, a na setmělém chodníku před námi se znenadání objevilo elegantní zrzavé zvíře. Sledovalo nás zářícíma očima a nezdálo se, že z nás má strach. Až když jsme byli metr od něj, sklonilo hlavu a přešlo přes ulici. Tam už na něj čekalo podobné zrzavé zvíře, právě tak elegantní.
Oba, já i K., jsme viděli totéž, a tak jsme usoudili, že po těch dvou nebo třech pivech netrpíme halucinacemi. Zvíře bylo skutečné.
Čtěte také
Londýňanům přítomnost lišek na ulicích přijde docela normální. Někteří je mají rádi, jiní je nesnášejí. A co je zajímavé: Podle statistik, které se čas od času objevují v tisku, se poměr liškofilů k liškofobům neustále mění.
Jednou je liškofilů 80 procent a liškofobů 20, za týden je to naopak. Stručně řečeno: Londýn neví, jestli mají Londýňané londýnské lišky rádi.
Historie lišek v Londýně sahá do 40. let 20. století – po hitlerovském bombardování tu byla spousta parcel zasypaných rumem a skvěle se tu dařilo krysám. Ty poskytly liškám potravu. Kromě toho si tu lišky mohly snadno vybudovat nory a nikdo tu na ně nepořádal hony jako na venkově.
Pohodlný, ale krátký život
Za nějakých 80 let, co tu žijí, si londýnské lišky vytvořily docela jiný životní styl. Podle dostupných informací je tu nějakých 16 jedinců na čtvereční míli. Ve Velkém Londýně jich dnes žije kolem 10 tisíc a pomalu jich přibývá.
Čtěte také
Lišky jsou teritoriální zvířata a velikost teritoria, které potřebují, je určená množstvím potravy, které jim poskytuje. Londýnským liškám, které dnes vybírají popelnice, stačí k životu menší teritorium – odpadků je tu vždycky dost.
Větší problém je najít místo, kde si můžou vybudovat noru. Nejvíc lišek si noru vybuduje na zahrádce pod kůlnou. Nedivila bych se, kdyby se po pár generacích odnaučily hrabat.
Městské lišky mají mnohem pohodlnější život než ty, co zůstaly na venkově. Dají se od nich rozeznat i podle fyziognomie – čumák se jim zkrátil, srst mají často flekatější. Mnohé z nich dnes nedokážou ani ulovit krysu.
Za toto pohodlí městské lišky platí výrazně kratším životem. Venkovské lišky se můžou dožít deseti i více let, ty městské se dožijí v průměru jen půldruhého roku. Jejich největším nepřítelem jsou auta – většina městských lišek zahyne pod koly. Ani lidská strava jim nesvědčí.
Výjimky ale existují. V opuštěné garáži na dvoře domu, ve kterém jsme bydleli, žila ta samá liščí rodinka nejméně pět let.
Mámu jsme poznali podle zlomené a špatně srostlé lýtkové kosti, tátu podle chybějící půlky levého ucha. Každý rok vyvedli dvě nebo tři mláďata, nemotorné a roztomilé chlupaté kuličky.
Autorka je spisovatelka, žije v Londýně
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
