Iva Pekárková: Lidi, nekuřte a nechlastejte! Budete vlastenci
Věruš a jejího muže znám od nepaměti. V bouřlivém oceánu rychle se měnících vztahů tvoří už třicet let ostrov stability.
Iva Pekárková: Definice kachny
V horní části Václavského náměstí, „pod vocasem“, na místě, které pro spoustu Čechů představuje symbolický střed naší země a kultury, se shromáždili… no, říkejme jim vlastenci nejtvrdšího ražení.
Zvládli problémy, kterými je zasypali příbuzní, zvládli Věřinu nemoc (už je zdravá), zvládli prostě všechno. Pořád se mají rádi a s ranami osudu bojují bok po boku.
Zdenda se občas rád napije. Zvykl si vždycky, když mu skončila směna, zajít „na jedno“ s chlapama z fabriky. Vlastně spíš na osm. Taky u toho vždycky vyhulil přes půl krabičky, a když udeřil zákaz kouření v hospodách, přesunul se i s chlapama do „klubu“, kde se kouřit smělo.
Věruš mu to tolerovala. Uznávala, že se Zdenda potřebuje odreagovat. A taky byl její manžel šíleně tvrdohlavý. Čím víc ho prosila, ať myslí na své zdraví, tím víc chlastal a kouřil.
Iva Pekárková: Až budeme všichni bydlet v Texasu
Lidstvo je přemnožené. Tohle prohlášení ještě před deseti lety nevyvolávalo žádné velké emoce.
Zdendovo tělo bylo sešlé – bylo mu koneckonců přes padesát, ale o to líp mu to myslelo. Když chlapi v „klubu“ rozvíjeli teorie, kdo za všechno může, nebo nadávali na havlistické s*ině, Zdenda jim řekl: „Pleteš si pojmy s dojmy“ – a pokusil se jim logicky vysvětlit, že je všechno možná trochu jinak. Chlapi ho překřikovali svými pravdami, ale Zdenda byl vždycky tvrdohlavý a za svým názorem si stál.
A potom jednou Zdenda u večeře upustil příbor, složil se v židli a začal divně chrčet. Věruš volala rychlou.
Pak udeřila mrtvice
Iva Pekárková: Úlety našich praprababiček
Moje poslední povídání – to o běloších a jaru – se setkalo s mocnou odezvou ze strany mých kamarádů a známých.
Saniťáci potvrdili, čeho se obávala: nejspíš to bude mrtvice. I když jen lehčí. Ve špitále ho dají dohromady raz dva.
Jenomže Zdenda odmítal jet do špitálu. Se svou typickou tvrdohlavostí huhlavě tvrdil, že mu nic není. Po deseti minutách saniťáci pokrčili rameny a odjeli k jiným pacientům.
A tak má Zdenda následky. Špatně mluví a špatně chodí, musel do invalidního důchodu. Tvrdí, že je naprosto v pořádku, a přes Věřiny prosby dál chodí do „klubu“.
Jasně že tam chodí. Teď si totiž konečně s chlapy z fabriky doopravdy rozumí. Věří, že máme nejlepšího prezidenta na světě. Věří, že „stát je třeba vést jako firmu“ a taky, že jeden extremistický poloJaponec ochrání čistotu české krve. Nadává na „cigorky“ a na „čmoudy“, na havlistické sluníčkáře, kteří rozvracejí tuhle zem. Nerozlišuje mezi slovem „uprchlík“ a slovem „terorista“.
A protože nemá celý den co dělat, sedí u počítače a šíří hoaxy. Tedy pardon, alternativní pravdy.
Kouřil, chlastal a ranila ho mrtvice. Teď je z něj vlastenec. Věruš uvažuje o rozvodu.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
