Iva Pekárková: Kdo dnes bojuje proti Němcům?

Čtěte také

Iva Pekárková: Nesmíš o tom mluvit, teda vlastně musíš

Byl pečlivý, obětavý, ochotný kdykoli vyskočit od večeře a vydat se na cestu za nemocným. Taky byl přesvědčený o své neomylnosti a měl jen pohrdání pro „přecitlivělé“ moderní lékaře, kteří hned každému, kdo je smutný, diagnostikují „depresi“ a předepisují mu prášky.

On celý život takové případy léčil dobrým slovem – „Tak už se vzpamatujte, člověče, trable má v životě přece každý!“ Dr. P. byl zkrátka tradicionalista v tom dobrém i méně dobrém slova smyslu.

„Bolístky musíte překonat sami…“

Jeho životní příběh byl dost šílený – není se čemu divit, že mu bolístky jeho pacientů připadaly hloupé. Když mu bylo 9, zastřelili Němci jeho tatínka.

Někteří sousedé věří, že se dal k partyzánům a způsobil okupantům značné škody, jiní soudí, že se při teroru za heydrichiády prostě jen připletl, kam neměl.

Dr. P. přišel v devíti letech za dramatických okolností o tatínka.

Čtěte také

Eva Turnová: Můra z dětství

Celý život si nepřiznal, že by mohl mít těžké trauma z dětství. Odmítal pomoc psychiatrů, psychologů a všech těch „potrhlých mastičkářů“, kteří mu nabízeli terapii.

Když mu bylo kolem 70, získal Dr. P. podivný zvyk. Jednou za čas zničehonic všeho nechal, ztuhl, napřímil se, rozhlédl se kolem sebe a hrobovým hlasem pronesl: „No řekněte mi, kdo ještě dnes bojuje proti Němcům?“

Pak 10 vteřin vyčítavě mlčel, načež se zase vrátil k předchozí činnosti.

Když jsem u toho byla poprvé, dost mě to zarazilo. Kupodivu jsem se vzmohla na odpověď: „Řekla bych, že pražští taxikáři.“ Jeho dcera a zeť se zasmáli, Dr. P. mě ale neslyšel. Znovu se rozhlédl a opakoval: „No kdo?“

Odkud dnes hrozí nebezpečí

Dr. P. byl, myslím, typický příklad člověka, který žil v minulosti. Němečtí nacisté mu hrozně ublížili a on proti nim, víc než půlstoletí nato, pořád toužil bojovat. Nezajímalo ho, že se rozložení sil změnilo a ze strany Němců nám dnes hrozí pramalé nebezpečí.

S podobným přístupem ke křivdám minulosti se dnes setkávám u mnohem mladších lidí. Šestatřicet let po sametovce z duše nenávidí všechny „levičáky“ a touží proti nim bojovat. A to i když „levičáci“ působí v USA, v indické Kérale, v severských zemích.

Iva Pekárková|foto:Kateřina Janoušková

„Levičáci“ těmhle lidem ublížili, o tom nepochybuju. Byl to ale specifický typ levičáků – kariérní komunisté sovětského typu. Od té doby se rozložení sil hodně změnilo. Komunističtí fízlové nás už dávno nemůžou zavírat na cépézetku (což je, jak dnes už mnozí možná nevědí, cela předběžného zadržení).

I když komunisté sovětského typu proniknou do vlády, nemůžou nadělat tolik zla. Vláda jedné strany dávno skončila. A lidé orientovaní v politickém spektru nalevo – spíš socialisté než komunisté – mohou udělat mnoho dobrého. Navrhuju se jich přestat bát.

Bojovat je dnes třeba jen proti těm, co hledají inspiraci v Rusku. Odtud hrozí reálné nebezpečí, nepříjemně blízké. Nezávisle na tom, jaké je tam zrovna politické zřízení.

Autorka je spisovatelka, žije v Londýně