Iva Pekárková: Je britská dezoscéna chytřejší než česká?
Mí známí z kostela mě přesvědčovali, ať tam nelezu. „Tihle lidi jsou nebezpeční,“ varovali mě. „Pokud jsi jim jen trochu podezřelá, rozbijou ti ,ústa‘, než se naděješ.“ „Ale já se jim docela podobám,“ zakontrovala jsem. „Ať se mi to líbí, nebo nelíbí, jsem bílá. Skoromanžela radši nechám doma, ten by tam barevně nepasoval.“
A s rozpačitým požehnáním od svých známých i K. jsem se vydala do hnízda zmijí, totiž na shromáždění britských ultrapravičáků bojujících proti migraci.
Čtěte také
Demonstrace před hotýlkem v západním Londýně, ve kterém ministerstvo vnitra ubytovává žadatele o azyl, nebyla divoká. Hotýlek byl obestavěný policejními dodávkami a na protějším nároží postávala skupinka účinkujících, někteří omotaní vlajkou se svatojiřským křížem, jiní třímající britský Union Jack. Nebylo jich víc než 10 nebo 12. Policajtů jsem viděla třikrát víc.
Dva poldové ve světle modrých odrazových vestách s nápisem „policista určený pro styk s veřejností“, jeden s tmavě bílou, druhý se světle černou tváří, stáli hned u skupinky protestujících, bez mrknutí okem poslouchali přednášku, kterou do nich hustil jeden z nich, a občas utrousili: „jistě“, „chápu“, „ovšemže“. To mě nepřekvapilo. Policisté v Británii jsou skvěle cvičení v deeskalaci konfliktů.
Co mě ale překvapilo, to bylo barevné složení skupinky demonstrantů. Pravda, převažovali běloši. Ale byly tu i tváře ze Středního východu či Asie.
Inkluzivní britští rasisté
Srílančan jménem Krishiv s tváří barvy kávy bez mléka, kterého jsem se zeptala, jestli i on tu protestuje, mě ujistil – se sotva srozumitelným tamilským přízvukem -, že se Anglie řítí do záhuby, a můžou za to migranti. „V tomhle hotýlku jsou jich stovky!“ říkal.
Čtěte také
„Ale tenhle hotel má oficiálně jen třicet pokojů. Jak by se tam vešli?“
Krishiv mě neposlouchal. „A každý večer sedí před hotelem, kouří a baví se tím svým jazykem! Bojím se, že znásilní mé dcery. A policie s tím nic nedělá. Všechno, všechno se hrne k nám do Anglie.“
„A vy jste se tu narodil?“ zeptala jsem se.
„No… nenarodil. Ale já… jsem slušnej člověk. A tohle? To je lůza.“
Setkání se Srílančanem mě potěšilo. Byl to další doklad o tom, že i jiní migranti než ti z Česka či Slovenska leckdy nenávidí další migranty.
Jediné vzrůšo nastalo, když kolem projel asi 40letý běloch v autě a zakřičel na protestující méně zdvořilou formu oslovení „vy zatracepení bílí rasističtí ženští pohlavní orgáni!“. Celá skupinka rozhořčeně zaprotestovala a dva se odebrali přes ulici, žalovat na motoristu policajtům. Ti si poslušně zapsali jeho poznávací značku.
Čtěte také
V žádném z článků, které jsem o těchhle protestních akcích četla, nebyla ani zmínka o tom, jak na ně nahlížejí žadatelé o azyl. Počkala jsem si, až odejdou demonstranti i policisté, a podařilo se mi jednoho odchytit.
Byl to vyděšený chlapík z Jemenu. Uměl slušně anglicky, vždyť tu čeká na azyl už přes dva roky. Mezitím ho přesouvali z místa na místo, žil i na nechvalně proslulé bárce Bibby Stockholm.
Tady má větší svobodu, tam nesměl ani opustit loď. Ví, že ho v téhle zemi nechtějí, dost jasně mu to vysvětlili. Ale cítí se tu bezpečněji – je nepravděpodobné, že ho tu zabijí. A to by se mu snadno mohlo stát, kdyby se vrátil domů.
Co říct na závěr? Podle mých observací se zdá, že britští „vlastenci“ jsou o něco zdvořilejší než ti čeští. A možná se mezi nimi najdou nerasisti, vítají mezi sebou lidi jakékoli barvy a původu.
Autorka je spisovatelka, žije v Londýně
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
