Itálie není jen politická korupce, ale i příkladné reformy

Oba se ale odvolávají na to, že místo toho, aby na ně bylo útočeno, by potřebovali čas a prostor na práci pro občany. Gross nabízí jakousi novou společenskou smlouvu, což má být patrně jakási obdoba New Dealu amerického prezidenta F. D. Roosevelta, protože New Deal se chybně překládá jako Nový úděl, ale ve skutečnosti byl myšlen jako nová společenská smlouva. Nevím, co si Gross představuje pod slibovanou smlouvou, předpokládám ovšem, že to bude něco, co se bude týkat modernizace sociálního státu podle evropských parametrů.

Jakási kontrapozice vůči Modré šanci ODS. Jenže hlavním problémem současnosti není reforma sociálního státu, jakkoli je to důležité téma, ale reforma politické kultury jako takové, reforma politické reprezentace, vůči jejímuž chování mají občané stále větší výhrady. Veřejnost především kriticky vnímá to, že většina politiků se více věnuje vlastním nebo rodinným zájmům a cílům, než aby občanům sloužili a pracovali ve prospěch celé společnosti. To je hlavní problém dneška, který je třeba řešit.

Bohužel to mnozí politici vůbec nechápou a stále se nutí do vymýšlení nějakých reforem, které by prospěly té či oné skupině obyvatel a ta je pak odměnila u voleb. Nevědomky tuto nechápavost výstižně vyjádřil předseda Poslanecké sněmovny Lubomír Zaorálek, když v nedávném rozhovoru pro MF Dnes uvedl, že politikové jsou nástroji politického programu, že politiky je třeba vnímat jako instrumenty. Jenže přesně takto už nikdo v Čechách politiky nevnímá. Většina z nich ztratila věrohodnost a otázka spíše stojí, jak je nejenom vyměnit, což se stane u voleb, ale jak je proměnit, jak mít politiky s novou politickou kulturou.

Zatím se dá na základě dosavadní zkušenosti pouze předpokládat, že se budou vehementně bránit jakékoli změně, která by je omezovala v jejich privilegiích a výhodách a vracela je zpět mezi občany. O politických programech přitom už ani nemá smysl mluvit, protože si například určitě mnozí z vás pamatují na jeden z hlavních bodů politického programu sociální demokracie: snahu vybudovat u nás vzdělanostní společnost jako předpoklad jakékoli modernizace. Co z toho programového cíle zůstalo? Jen slova na papíře. A tak by se dalo pokračovat. Podívejme se proto do Itálie, zda je tam situace jiná.

Bohužel se o Itálii píše spíše v jiných souvislostech než o vážně míněných a také prováděných modernizačních reformách za vlády premiéra Berlusconiho. Pro někoho to možná bude znít překvapivě, ale Berlusconi nevyhrává volby jen kvůli tomu, že je mediální magnát a obratný řečník manipulující veřejností. Velký podíl na jeho politických vítězstvích mají reformní kroky jeho koaliční vlády, které jsou skutečně proevropské a výrazně moderní. Především jde o promyšlenou snahu decentralizovat a federalizovat Itálii.

To je velmi pozitivní krok, protože evropská integrace sice neznamená nějaké výraznější oslabování národních států, ale zcela určitě se nesnáší s centralizovanými národními státy, které pevně drží maximum kompetencí ve svých rukou. Proto vidíme všude po Evropě decentralizační kroky, regionalizaci, prosazování principu subsidiarity atd. Vidíme to ve Francii, Velké Británii, Španělsku a v dalších zemích. Také u nás proběhlo rozdělení státu na nové kraje a očekávalo se od toho mnoho pozitivních účinků. Bohužel se tak nestalo, kraje bojují o peníze z centra, a přitom se jim nedostává prostředků na správu záležitostí, které jim stát předal. V nedávné době jsme viděli boj o nemocnice, které sice stát převedl na kraje, ale především sociální demokracie se pokoušela jejich privatizaci zabránit. Dokonce z toho učinila volební heslo v krajských volbách. V Itálii potom situace vypadá následovně.

Itálie je rozdělena na 20 regionů, z nichž pět má dokonce autonomní status. Nejpozději v roce 2006 by měly začít platit následující změny ústavy. Za prvé by měly regiony získat zákonodárnou kompetenci ve zdravotnictví, školství a v oblasti veřejné bezpečnosti. Za druhé se má senát změnit v komoru, reprezentující jednotlivé regiony. Senátoři budou napříště voleni současně s regionálními volbami podle poměrného volebního systému a mají reprezentovat určitá regionální území.

Senát by se měl zabývat zákony, které spadají do společné kompetence centrálního státu a regionů. Navíc, pokud si to budou přát dvě třetiny senátorů, se bude Senát zabývat zákony, spadajícími pouze do kompetence centrálního státu, debatovat o nich a hlasovat o nich. Senát však nebude mít právo vyslovovat předsedovi vlády nedůvěru. Zato ale bude smět jmenovat místo dnešních pěti ústavních soudců rovnou sedm z celkového počtu patnácti soudců. Dále klesne počet poslanců z 630 na 400, plus dvanáct poslanců, kteří mají reprezentovat zahraniční Italy. Také počet senátorů klesne asi o třetinu na 200, plus šest rezervovaných pro Italy, žijící v zahraničí. Počet doživotních senátorů klesne z pěti na tři. Tyto redukce však mají vstoupit v platnost až v roce 2011. Omezena budou práva prezidenta.

Ztratí možnost rozpouštět poslaneckou sněmovnu a podle své vůle jmenovat ministerského předsedu. Ten má být napříště volen přímo a po svém formálním jmenování prezidentem už nebude potřebovat souhlas Poslanecké sněmovny. Ministerský předseda bude jmenovat a propouštět ministry a jako jediný bude moci rozpouštět parlament.

Jaká je filosofie těchto změn italské ústavy? Především je to reakce na morální a politickou diskreditaci Říma, Poslanecké sněmovny a hlavních politických stran, zapletených do nejrůznějších korupčních skandálů. Obnova politického systému byla pojata systémově jako obnova zezdola, od regionů, měst a obcí. Politickou elitu už dnes neurčují centrální stranické sekretariáty, ale stává se produktem demokratických procesů na regionálních a místních úrovních. Od roku 2001, kdy byly zavedeny první reformy, například přímá volba starostů a prezidentů regionů, vzniká v Itálii nová politická elita, sebevědomá vrstva, která má mnohem blíž k občanům a mnohem lépe řeší jejich problémy. Nepotřebovali bychom u nás něco podobného? Zmenšit například Poslaneckou sněmovnu na polovinu a více kompetencí dát krajům a hejtmanům?

Tedy lidem, kteří mají mnohem blíž k občanům než poslanci, pohybující se více než deset let po sněmovně a zapletení za tu dobu do všech možných neprůhledných vazeb?

Motorem ústavních změn v Itálii je Lega Nord, Liga severu, nejmenší koaliční partner v Berlusconiho vládě. Větší decentralizace byla vždy jejich programem, ale širokou podporu získala až tehdy, když byl tento proces, který je v Itálii označován jako devoluce, rozpoznán na levici i pravici jako nejdůležitější prostředek modernizace Itálie a jejího většího zapojení se do Evropské unie. Posílení role předsedy vlády pak má napomáhat soudržnosti celého státu, který by jinak při přílišné decentralizaci mohl ohrožovat separatismus. O těchto změnách je možné diskutovat, jedno však zpochybnit nelze: jde o reálný společenský pohyb, vedoucí správným směrem. A navíc směrem, inspirativním v některých aspektech i pro nás.