Island čelí prachovým bouřím 135 dnů v roce. Jejich nebezpečí zkoumá česká vědkyně

Island je od České republiky vzdálený vzdušnou čarou přibližně dva a půl tisíce kilometrů. Přitom ale může být mnohem blíž, než by se zdálo. Jeho sopky chrlily a chrlí popel, který ovlivňoval a pořád ovlivňuje chod nejen tamějších dějin.

V roce 2010 výbuch sopky Eyjafjallajökull na pět týdnů zastavil leteckou dopravu. Erupce mají ale i další, dlouhodobější následky. Část vulkanického popela se ukládá v rozlehlých islandských pouštích. Podle nejnovějších propočtů je plocha islandských pouští nejrozsáhlejší v Evropě.

Výbuch na Islandu, smrt v Evropě

Měli jsme to štěstí, že jsme se dostali autem do centra písečné bouře. V té chvíli jsem si uvědomil, že pověsti o farmách, na kterých se tady udusily během několika dní stovky ovcí, jsou pravdivé. Radek Kříž

Když skončí erupce, poušť neusíná, naopak. Prach z ní je díky silným a častým větrům znovu vyzdvižený do vzduchu při prachových bouřích. Podle statistik je na Islandu každoročně průměrně 135 dní s prachovými bouřemi. To je častěji než například na poušti Gobi.

Existuje také mnoho historických důkazů toho, že erupce ovlivňují život na celém kontinentu. Například po erupci sopky Laki v roce 1783 se vulkanický popel dostal nejdřív do Evropy a tam způsobil neúrodu a pokles teplot. O život tehdy přišly desetitisíce lidí. Například ve Velké Británii udušením.

Výbuch Laki se taky dává do souvislosti s vypuknutím Velké francouzské revoluce, kdy zoufalí obyvatelé už neměli co ztratit a vyšli do ulic. Souběžně v Irsku se ten rok kvůli ochlazení neurodily brambory, a začala tak první velká emigrační vlna Irů do Spojených států. Prach z Laki se pak našel třeba v Indii. Zhruba deset dní po erupci Laki zažili Pražané suchou mlhu, kdy kvůli prachu neviděli.

Udušené ovce

Češka Pavla Daxon Waldhaserová jako první otevřela téma, co se děje se sopečným prachem|foto: Radek Kříž

Výlet redaktora Radka Kříže za sběrem pouštních vzorků s islandsko-českou vědkyní Pavlou Dagsson Waldhaserovou se změnil v poměrně dramatické dobrodružství.

„Měli jsme to štěstí, že jsme se dostali autem do centra písečné bouře. V té chvíli jsem si uvědomil, že pověsti o farmách, na kterých se tady udusily během několika dní stovky ovcí, jsou pravdivé. Půlhodina v epicentru bouře s vědkyní, která je na Islandu průkopnicí ve výzkumu prachových bouří, pro mne znamenal dvoudenní problémy s dýcháním,” vypráví Kříž.

Čisté vulkanické sklo

Češka Pavla Daxon Waldhaserová jako první otevřela téma, co se děje se sopečným prachem. Touto otázkou, která do té doby nikoho nezajímala, se začala zabývat už před deseti lety. Zjistila, že prach je svým tvarem a množstvím pro lidi velmi nebezpečný. K její dnes už pracovní rutině tak patří lov sopečných bouří.

„Teď už si dejte šátek na pusu, teď už jsou koncentrace prachu až stokrát vyšší, než je zdravé,” nabádá Waldhaserová Kříže, když se dostanou do středu obrovské bouře. Ta není nebezpečná tím, že by zvedala těžké kovy nebo toxické látky, ale tím, že poletující prach je velice jemný.

„Má složité struktury, podobné spíše azbestu. Jedná se o čisté vulkanické sklo. Tyto částice mají různé záhyby, které se velmi lehce uchytávají v plicích,” říká vědkyně uprostřed bouře, dlouhé asi 150 až 200 kilometrů.