Íránský režim svou brutalitou dostal demonstranty z ulic, ale je nejslabší v historii, soudí Tureček

V posledních dnech přitahoval pozornost případ Erfána Soltáního, 26letého muže, který měl být údajně za protesty odsouzen k smrti a popraven. To sice popřela íránská justice i ministr zahraničí, podle Turečka to ale splnilo cíl, tedy odstrašení.

Čtěte také

Nafariehová: Íránská vláda říká, že nechce válku. Ale když vidím videa z ulic, tak válka už probíhá

„Mezitím vidíme, že lidé jsou zastrašeni a protesty do velké míry utichly oproti tomu, co se dělo o víkendu,“ uvádí s tím, že Írán v minulosti popravoval lidi, kteří se dopustili vážnějších přečinu, než je prostá účast na demonstraci.

Pokud se ale režim cítí ohrožen, sahá k brutálním represím přímo v ulicích a videonahrávky ukazují plošnou střelbu do lidí. „Brutalita byla taková, že do velké míry dostala ty lidi z ulic. Ne úplně a neříkám, že je všemu konec, ale vidíme určitý zlom, už to nejsou demonstrace desítek a stovek tisíc lidí,“ pokračuje analytik.

Čtěte také

Íránistka: Režim už skončil, ajatolláh je schovaný v podzemí. K návratu monarchie jsem skeptická

Vyloučen podle něj stále není ani zásah Spojených států. Cílem by ale muselo být svržení režimu, protože v případě amerického zapojení by teokracie proti demonstrantům zasáhla ještě větší silou. K pádu režimu by prý byl potřeba razantní impulz, například změna postoje části bezpečnostního aparátu.

„Že zkrátka někdo z Revolučních gard rozhodne, že se nebude zapojovat do represí a připojí se k demonstrantům. Něco tohoto typu. Nelze to vyloučit. Ale tito lidé nepůjdou do předem prohrané bitvy. Tak to bylo i v roce 1979, 15. ledna uprchl šáh, ale výročí revoluce se slaví až o měsíc později, kdy se k protestujícím přidala armáda,“ porovnává.

Mlčící většina

Tureček se domnívá, že íránský režim je nyní nejslabší za půlstoletí své existence a poslední dění silně oslabilo jeho legitimitu v očích obyvatel. 

„Většina Íránců není prorežimních ani protirežimních, je to mlčící většina, které vadí špatné životní podmínky a drahota. Ta byla po desetiletí vystavena ve velkých uvozovkách jen restrikcím, ale ne represím. A teď viděla, že proti nim není imunní,“ vysvětluje.

Čtěte také

Írán touží po svobodě, za to Trump nejspíš po ropě. Rusku se drolí síť spojenců, popisuje Taterová

Zastánci režimu mají různé motivace. Někteří jsou přesvědčeni, že byl odpovědí na jiné zlo, které představovala šáhova monarchie. „V roce 1979 to nebyla islámská revoluce, to je ex post vytvořený pojem. Šlo o širokou paletu lidí, konzervativců i liberálů, žen i mužů, vzdělanců i dělníků. Byly to miliony lidí, kteří se na ní aktivně podílely,“ podotýká.

Ačkoli je Írán autoritářský stát a spíše než o teokracii jde do značné míry o polovojenský režim, probíhá v něm často lítý politický boj mezi konzervativci a reformisty, díky čemuž v minulých letech vypluly na povrch případy vraždění či znásilňování ve věznicích a dalších hrůz.

Pro režim také vždy byla důležitá legitimita a vysoká volební účast ve volbách prezidenta, parlamentu či Shromáždění znalců, kteří volí nejvyššího vůdce země. „Není to demokracie, ale ani úplná autokracie. Samozřejmě to má velmi úzké mantinely. Ale na legitimitě vždycky stavěl a ve chvíli, kdy ji ztrácí, mu už mnoho věcí nezbývá,“ uzavírá. 

Poslechněte si celý rozhovor v Interview Plus.