Íránec: Popravy a mučení. Íránský režim teď má prostor zaměřit se na odpůrce, to posiluje nenávist

5. květen 2026

Situace v Hormuzském průlivu zůstává dál nejistá a nepřehledná. Američané upírají svou pozornost zejména tam a neútočí na pozemní cíle v Íránu. To dává režimu prostor zaměřit se na své odpůrce, říká pro Český rozhlas Plus Kasra Yousef, který se angažuje v protirežimních protestech a žije v Česku: „Lidé jsou více a více naštvaní, než když byla přímo válka. Hlavně kvůli ekonomice. Dochází k nedostatkům základních potravin. Lidé nemohou chodit do práce. A režim dost přitvrdil.“ 

Vy jste byl na začátku března optimistický. V našem pořadu Pro a proti jste věřil, že americká operace povede je svobodě a pádu íránského režimu. Ještě pořád si to myslíte? 

Svůj názor jsem v tomto změnil. Nemyslím si, že zrovna díky Američanům dojdeme ke svobodě a že se režim změní. Ale rozhodně jsem nezměnil názor na to, že toto je jedna z cest, která nám přiblíží svobodu.

Čtěte také

Íránci, s nimiž mluvila britská veřejnoprávní BBC, dokonce říkají, že režim není oslabený. Naopak že hlouběji zakořenil a má pomstychtivou náladu. Jaké zprávy máte od svých blízkých a známých vy? Je možné se s nimi spojit? 

Když volají, tak většinou nemohou mluvit o politice. Jsou lidé, kteří se připojí přes VPN a alespoň chvíli s námi dokážou komunikovat. Ale jelikož je teď příměří, tak má režim větší prostor soustředit se na lidi, kteří jsou proti němu. V poslední době došlo k umučení k smrti člověka, otce od rodiny, který se jenom chtěl připojit ke Starlinku. Dochází pořád k dalším popravám. Nepřestává to. 

Údajně bylo během války popraveno oběšením 21 lidí, což je nejvíc za posledních třicet let, píší agentury. Má to Íránce odradit od jakýchkoliv projevů neloajality k režimu? 

Je to způsob, jak odstrašit odpůrce režimu. Ale na druhou stranu to nenávist v Íráncích ještě víc posiluje a zakořeňuje. 

Z posledních informací, které máme, vyplývá, že lidé jsou více a více naštvaní, než když byla válka. Hlavně kvůli ekonomice. Dochází k nedostatkům základních potravin. Lidé nemohou chodit do práce, někteří dokonce o práci přišli. A režim dost přitvrdil, všude na ulicích jsou kontrolní body.

Kasra Yousef

Myslím, že to nekončí. Je dost možné, že lidé zase povstanou jako v lednu. Otázka je, zda to zase neskončí masakrem a desetitisíci mrtvých. 

Zatýkání je i teď poměrně masivní. Kdo má vlastně v Íránu dnes hlavní slovo? Jsou to revoluční gardy? 

To je další věc, proč jsem pořád optimistický a věřím, že je režim oslabený. Protože moc je dnes rozdělena. Momentálně máme čtyři hlavní lidi, kteří mají v Íránu most. 

Jsou to prezident Masúd Pezeškján, hlava parlamentu Mohammad Bágher Ghálíbáf, ministr zahraničí Abbás Aráqčí a v soudnictví, u poprav a zatýkání má hlavní slovo duchovní. Tito čtyři to teď nejvíc ovládají.

Moc mají i Revoluční gardy, ale zatím není jasné, kdo jim velí.

Čtěte také

Říkáte, že naštvání Íránců na režim stoupá. Na druhou stranu, toto měla být rychlá operace Spojených států a Izraele. A teď se zdá, že spíš půjde o vleklou krizi. Neobrací se mínění a hněv Íránců i proti Americe? A to i mezi protirežimními Íránci?

Íránská společnost je dost rozdělená. Hněv Íránců pořád nejvíc směřuje proti režimu, víc než proti Američanům. 

Někteří Íránci, a tvrdil jsem to i já, doufali, že díky těmto útokům bude režim oslabený tak, že padne. Ti si to myslí pořád a vinu nehážou na Ameriku nebo Izrael. Samozřejmě jsou neradi, že to tak zatím nedopadlo, a cítí hněv kvůli tomu, že se s íránským režimem jedná. 

Poslechněte si rozhovor i s bývalým náčelníkem Generálního štábu Armády České republiky Jiřím Šedivým, který dnes působí na CEVRO Univerzitě.

autoři: Šárka Fenyková , kac
Spustit audio

Nejposlouchanější

Více o tématu

E-shop Českého rozhlasu

Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí

Karin Lednická, spisovatelka

kostel_2100x1400.jpg

Šikmý kostel 3

Koupit

Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.