Íránci jsou rukojmími dvou režimů, kterým nezáleží na civilních obětech, míní režisérka Nafariehová

„Někteří Iránci byli zpočátku rádi, že Izrael útočí na režim, ale dnes si myslím, že to vidí trochu jinak. Civilních obětí je hodně a nestojí to za to, aby režim padl,“ dodává s tím, že po amerických útocích dále vzrostly obavy z rozšíření konfliktu.

Čtěte také

„Jsme šťastní, vrazi jsou mrtví.“ Disidentka tvrdí, že Íránci přivítali smrt prominentů režimu

Získat informace přímo z Íránu je prý obtížné, protože režim omezuje internet, a telefony mohou být odposlouchávány, což vede k opatrnosti. Zdrojem jsou tak satelitní televize, které vysílají ze Západu, státní televize a sociální sítě.

Běžní Íránci se podle ní o jaderný program své země nezajímají, přičemž režim tvrdí, že zbraně hromadného nechce. „Největším tématem vždy byla ekonomika a peníze. V posledních letech byla situace opravdu katastrofální, ti nejchudší žili v opravdu nuzných podmínkách,“ popisuje.

Režimní propaganda, která jako hlavního nepřítele vykresluje Spojené státy, podle ní na většinu lidí nezabírá. V zemi se lze dostat k zakázaným americkým filmům a hudbě a téměř každý má nějakého příbuzného v USA, kde žije na půl milionu lidí íránského původu.

Trpí hlavně civilisté

V Íránu se v minulých letech konaly velké protesty v souvislosti se smrtí Mahsí Amíníové, která zemřela po zatčení mravnostní policií kvůli tomu, že neměla zahalené vlasy. „Ženy dnes jsou tak odvážné, že si šátek nevezmou. A režim v tomto polevil, protože by proti sobě poštval hodně lidí,“ přibližuje Nafariehová.

Čtěte také

„Útok na suverenitu, ale malé škody.“ Íránská média píšou, co jim nařídí shora, říká Íránka Khademi

Aktuální eskalace ovšem může vést k nárůstu nacionalismu a semknutí se za současným vedením země. Celkem už zahynulo na 657 lidí, z toho jen 164 byli příslušníci režimu, zbytek jsou podle lidskoprávních organizací civilisté.

„Asociace iránských spisovatelů napsala prohlášení, kde vyzývá k příměří. Upozorňují na stovky mrtvých, mezi nimiž jsou i odpůrci režimu nebo rodiče dětí, které zemřely při protestech nebo byly odsouzeny k smrti,“ podotýká.

K příměří vyzývá například íránská nositelka Nobelovy ceny míru Narghís Mohammadiová, která byla 13 let režimem vězněná. 

„Spoustě lidí by se nelíbila změna režimu iniciovaná zvenčí. Spojené s táty a Velká Británie ve 20. století hodně ovlivňovaly íránskou politiku, což bylo jednou z příčin revoluce a svržení šáha,“ dodává filmařka.

Poslechněte si celý rozhovor v Interview Plus.