Inkluze po česku?

8. červen 2014
Za hranou
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Indický prezident Abdul Kalam uděluje sestře Cyril Mooney vyznamenání Padma Šrí při slavnosti v Novém Dillní 23. března 2007

Inkluzivní vzdělávání je v Česku stále v plenkách. Jeho propagátoři upozorňují, že je výhodné pro všechny děti, ať už mají speciální vzdělávací potřeby, nebo ne, část učitelů i odborníků na vzdělávání se s ním ale stále nemůže ztotožnit. Česko kvůli diskriminaci zdravotně znevýhodněných žáků kritizoval i výbor OSN pro hospodářská, sociální a kulturní práva.

Podle zprávy výboru je v českém školském systému stále velké množství běžných základních škol zcela uzavřeno sociálně či zdravotně znevýhodněným žákům. Výbor OSN je znepokojen tím, že děti se zdravotním postižením jsou primárně vzdělávané ve speciálních školách, a to navzdory deklarovaným záměrům české vlády o jejich začlenění do hlavního vzdělávacího proudu.

Skutečnost, že stát nezajišťuje dostatečnou pomoc dětem se zdravotním postižením, které jsou v běžných školách vzdělávány, by mohla změnit novelizace školského zákona. O to usiluje předsedkyně ČOSIV Klára Laurenčíková.

Příklady táhnou

Jedním z inspirativních příkladů na poli inkluzivního vzdělávání je indická základní škola, kde byla do roku 2011 ředitelkou sestra Cyril Mooney, která má v současnosti v Indii funkci vládní poradkyně pro oblast vzdělávání.

S jakými nápady jste před lety odjížděla do Indie? Přemýšlela jste dopředu o tom, že se tam budete věnovat vzdělávání dětí?

„Abych pravdu řekla, přemýšlela. Patřím do Institutu blažené Panny Marie. Tato kongregace je u vás známá jako Anglické panny. V Indii tento řád pracuje od roku 1842. Do Indie jsem jela, podobně jako ostatní sestry, proto, abych tam učila. V době, kdy jsem do Indie jela, tam fungovalo 17 našich škol. Učily jsme hlavně angličtinu. Tamní vláda naše školy nijak nepodporovala, takže byly financované ze školného, které platily děti. Učily jsme i pár dětí z chudých rodin, ale většinou šlo o dobře situované žáky.“

A kdy se to změnilo?

„Když jsem poprvé dorazila do Indie, to bylo v roce 1956, učila jsem až do roku 1964 v jedné z těchto škol pro dobře situované žačky. Bylo tam i pár chudších dětí, ale většina špatné poměry neznala. Byly to většinou katoličky. A pak, kolem roku 1964, jsem dostala za úkol vytvořit takový klub nebo hnutí, kde bychom řešili témata, která hýbala indickou společností, a kde bychom promýšlely, co s nimi dělat. Záhy jsme si uvědomily, že vlastně vůbec nevíme, co se děje venku, za hranicemi školního kampusu. Tak jsme vyšly ven a dvě stě metrů od školy jsme viděly takovou chudobu a strádání, že jsme tomu nemohly uvěřit. Říkala jsem si: co tady v Indii dělám? Učím bohaté děti v krásné škole a kolem je tolik bídy a já s tím nic nedělám? Od té chvíle jsem se snažila umožnit chudým dětem stejné příležitosti, jako měly naše žačky. Víte, v Indii je důležitá angličtina. Anglicky mluvicí prostředí je vstupní branou k dobře placené práci. Ve státních školách se k této bráně ale děti nedostanou zdaleka tak snadno. Proto jsem se snažila znevýhodněné děti dostat do našich škol.“

Kdy se vám to začalo dařit systémově?

„Skutečná šance začít měnit něco systémově přišla, když jsem se v roce 1979 stala ředitelkou jedné z našich škol. Měla jsem tam tudíž dostatek prostoru, abych se pustila do naplňování své vize. Přijaly jsme padesát procent dětí z velmi ubohých poměrů a přistupovaly k nim stejně, jako k druhé polovině dětí ze slušně zabezpečených rodin. A tak jsem to dělala dalších 35 let, než jsem v roce 2011 odešla do důchodu. Vytvořily jsme tak vysoce inkluzivní školu, kde se spolu učily děti z velmi různých prostředí s velmi různými potřebami, včetně mentálních nebo fyzických hendikepů.“

Tím jste ale neskončily, že?

„Tak vznikl velmi silný étos inkluze. A ten jsme postupně rozšiřovaly i na děti, které by za normálních okolností nikdy nedostaly šanci absolvovat školní docházku. Mám tím na mysli například děti ulice, které žijí bez přístřeší. Nemají možnost se o sebe starat, chodit včas a v čisté uniformě nebo psát domácí úkoly, což jsou věci, které učitelé normálně od indických žáků očekávají. My jsme se ale rozhodly tyto děti přijmout také. Řídíme se mottem: naše dveře jsou vždycky otevřené. Takže kdykoliv děti ulice mají čas nechat toho, co dělají po venku, a přijít na chvíli do školy, škola tu pro ně je.“

Jak s nimi ale pracujete? Těžko je můžete zařadit do normální třídy, když jsou různě staré, mají různé znalosti a navíc jeden den přijdou a druhý ne?

„My jsme využily povinných hodin tzv. pracovní výchovy. V jejím rámci se děti, které mají možnost být ve škole celý den, věnují dětem z ulice a doučují je. Kdykoliv přijdou, mohou pokračovat. Každé z nich má svou složku, takže i když se dětští učitelé střídají, je zajištěná kontinuita probírané látky. Zjistily jsme, že tímhle stylem jde výuka velice rychle, takže jedenáctileté dítě zvládne za rok učivo ze základní školy a může pokračovat na střední, do šestého ročníku. Zároveň se nám podařilo navázat spolupráci s veřejnou střední školou kousek od té naší, kde naše žačky velmi rádi přijímají, protože jsou dobře připravené.“

Jak řešíte to, že děti ulice přijdou často špinavé?

„Když tyto děti přijdou do školy, nikdo jim neřekne, že jsou špinavé a ať se jdou umýt. Mají k dispozici zázemí, kde se mohou vykoupat a také si vyprat oblečení, to ano, ale žádný učitel jim to nenařizuje. Zjistily jsme, že to prostě odkoukají od ostatních dětí a není potřeba je ponižovat kvůli tomu, že jsou jiné. Nevyvolávat v dětech hanbu, to je jedno z našich striktně dodržovaných pravidel.“

Další pravidlo je, že se snažíte, aby mezi dětmi nevládla soutěživost. Jak je ale motivujete? Soutěživost je přece velmi účinná motivační pomůcka…

„Ano, je to nejsnadnější, zejména pokud jste špatný učitel. Rozdáte testy a pak je oznámkujete. Když ale dítě není schopné pochytit a zvládnout látku během výuky, není to jeho problém, je to vina systému. My se snažíme děti namotivovat k tomu, aby nesoutěžily s ostatními, to totiž nevyhnutelně vede k porovnávání a k dělení na lepší a horší, my chceme, aby děti soutěžily samy se sebou, aby se překonávaly. Neznámkujeme je podle prospěchu, ale podle zlepšení. Když někdo dosahuje v matematice 80 % úspěchů a podaří se mu to zlepšit na 90 %, dostane na konci roku stejné ocenění jako ten, kdo se zlepší z 20 na 30 %. V obou případech jde o 10% zlepšení výkonu.“

Zatím jsme mluvily hlavně o vaší práci s dětmi. Co je ale důležitější, pracovat s dětmi nebo s dospělými, tedy s učitelkami?

„Práce s vyučujícími je podle mě velmi důležitá. Právě oni totiž vytvářejí ve škole takové prostředí, ve kterém děti rozkvétají a prospívají. Kdyby člověk pracoval pouze s dětmi, zbytečně by se tím omezoval. Když se zaměříte na učitele, šíří se vaše nápady a metody celým vzdělávacím systémem. Kdyby se děti integrovaly tímto způsobem všude, po celém světě, naučily by se soužití s lidmi z nejrůznějších sociálních prostředí. A právě to vnímám jako velký dar pro děti, které prošly naší školou. Tímto způsobem vzniká soudržná společnost, kde lidem na sobě jaksi přirozeně záleží.“

autor: Magdaléna Trusinová
Spustit audio