Inkluze nikdy nesmí být násilná, uklidňuje předsedkyně Společnosti pro inkluzivní vzdělávání

9. prosinec 2015

Co je to inkluzivní vzdělávání? Jak by v Česku mělo vypadat? V inkluzivním přístupu jsou osoby s postižením zapojovány do běžných činností jako lidé bez postižení. Inkluze v českém školství má nejen příznivce, ale i odpůrce, kteří inkluzi odmítají jako násilné jednotné vzdělávání, jak ostatně i v dopise směřovaném ministryni školství napsali.

„Nesouhlasíme s násilnou inkluzí,“ zopakovala za autory dopisu ministerstvu Eva Hrindová z volného hnutí Naštvané matky.

Podle ní je dobře, když se děti setkávají s jinými dětmi s postiženími a z různých sociálních skupin.

„Pokud ale budeme násilně nutit děti, aby spolu byly, i když jim to nevyhovuje, tak je to velmi špatně,“ tvrdí aktivistka. „Individuální přístup k dítěti je lepší, než když se k nim bude přistupovat podle jednotných tabulek.“

Petici tohoto hnutí podepsalo asi 7500 lidí, včetně matek s postiženými dětmi. „Hlavně protestují rodiče právě těch postižených dětí, které si i na vlastní kůži vyzkoušely inkluzi, tak jak si ji asi představuje současné ministerstvo,“ vysvětlila Hrindová.

Tito rodiče posílali děti do normálních škol, ale pak to vzdali. „A jejich dítěti se ulevilo, když opět mohlo navštěvovat praktickou školu,“ dodala aktivistka.

„Abychom neviděli příklady, kdy se zcela rozbourá výuka v třídě, kde takové dítě je, a škodí to nejvíce postiženému dítěti, protože je vystaveno až někdy i šikaně a odporu ostatních dětí a jejich rodičů, a to je špatně,“ varovala Eva Hrindová.


Hrindová: „Hájíme zdravý selský rozum, který říká: nechme to na rodičích, ať se rozhodnou, nechme to i na ředitelích škol, aby se mohli rozhodnout, jestli zařadí do výuky velmi postižené dítě, které má ambiciózní rodiče, kteří chtějí společnosti dokázat, že se jejich dítě dokáže zařadit.“

Předsedkyně Společnosti pro inkluzivní vzdělávání Klára Laurenčíková považuje inkluzi za skvělou šanci naučit děti, že k sobě patříme, ať každý máme nějaký talent nebo znevýhodnění.


Laurenčíková: „Nevím, kde autoři této petice vzali informaci o tom, že má dojít k násilnému přeskupení dětí s handicapy do běžných škol, a že o tom je inkluzivní vzdělávání. To je velké neporozumění... Opravdu nejde o žádné okamžité a násilné přemisťování dětí s handicapy do nepřipraveného školního prostředí.“

„A také, že je normální, když si vzájemně pomáháme, a učíme se jeden od druhého,“ dodala.

Zastáncům inkluze jde hlavně o to, aby rodiče měli skutečnou možnost volby, kde se děti chtějí vzdělávat. „Aby si rodiče dětí s postižením nebo sociálním znevýhodněním měli možnost vybrat školu.“

„Rodiče nás informují o případech, kdy jen velmi těžko v celém regionu nachází školu, která by byla vůbec ochotná vzdělávat jejich dítě, které potřebuje nějaký individuální přístup,“ upozornila Laurenčíková.

Společnost pro inkluzivní vzdělávání je v kontaktu velkým množstvím rodičů, kteří nemají skutečnou možnost volby, a kteří čekají řadu let na systémové změny, které by zlepšily připravenost běžných škol, popsala současné možnosti rodičů postižených a vyloučených dětí předsedkyně.

„Je důležité se bavit o tom, že ze strany ministerstva školství by měla přijít co nejrychleji intenzivní kampaň, která by inkluzi vysvětlovala,“ uznala Klára Laurenčíková.

autoři: pst , oci
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.