Indická kasta nutí své ženy k prostituci. Pro stát jsou pernové neviditelní

3. prosinec 2016

Když se Síta nad ránem vrací domů, její manžel klidně spí. Celou noc pracovala u dálnice na předměstí Dillí, kde nabízela sexuální služby. Teď se vykoupe, připraví snídani a vypraví děti do školy. Teprve pak si bude moci trochu odpočinout.

V Najafgarhu, jakémsi předměstí indického hlavního města Dillí, není žádným tajemstvím, jakou prací se Síta živí. Patří totiž do kasty perna. Mezi dívkami a ženami této přehlížené kasty je běžné, že ženy po svatbě a porození dětí pracují v sexuálním byznysu. Reportáž o životě těchto žen přináší katarská televize Al-Džazíra.

„Mé první dítě zemřelo krátce po porodu. Pak se narodila dcera. Když jí byl rok, začala jsem takhle pracovat,“ říká Síta. Zhruba v patnácti letech se provdala za muže z kasty perna, kterého předtím nikdy neviděla. Odhaduje, že s prostitucí začala asi v sedmnácti letech. Tímto způsobem pomáhá živit celou rodinu.

Mezigenerační prostituce

Teď táhne Sítě na třicet. Každou noc se spolu s dalšími ženami z kasty vydává shánět zákazníky. Na autobusové zastávky, dálniční odpočivadla a parkoviště, zkrátka na místa mimo dohled policie. Spolu s dalšími ženami se dělí o jednoho rikšu i riziko napadení. Když je jedna z žen s klientem, další hlídá nedaleko. Za jeden akt si vydělá 200 až 300 rupií, tedy v přepočtu zhruba sto korun.

Trochu jiným případem je Leela, matka čtyř dětí. Od dětství věděla, že její komunita provozuje něco, co lze nazvat mezigenerační prostitucí. Na rozdíl od Síty ale začala pracovat v sexuálním byznyse, až když ovdověla a musela se vrátit zpátky do této komunity. Její matka zemřela mladá, ale dobře si pamatuje, že její tety odcházely stejně jako ona pracovat v noci.

Manželé pernských žen se většinou nepředřou. Pasou kozy, nebo nepracují vůbec. „Nevím proč, takhle to prostě tradičně funguje,“ říká Leela. Spíš než o jakýsi rituál jde ale o ekonomickou nezbytnost.

Indická dívka ve škole

„Pernské ženy se rodí do chudoby, do marginalizované kasty. Jako ženy jsou vystaveny útlaku,“ popisuje bezútěšné postavení žen Ruchira Guptová, zakladatelka neziskové organizace Apne, která se snaží bojovat proti obchodování s lidmi.

„Jakmile ženy dospějí do puberty, provdají je a po narození prvního dítěte začne manžel dělat pasáka vlastní ženě. Ta se nemůže nijak bránit, protože je na komunitě závislá. Cítí, že neexistuje způsob, jak tomu uniknout. Takto pracuje třeba deset let a pak je na řadě její dcera,“ vysvětluje fungování kasty Guptová.

Pernové neznají svá práva

Dívky, které se prostituci vzpírají, šikanuje rodina manžela, která očekává, že nově příchozí žena bude tímto způsobem přispívat do rodinného rozpočtu. Leelina dcera je teď doma s malým dítětem. Utekla zpátky k Leele, aby se vyhnula nátlaku rodiny, která ji chce donutit k prostituci.

„Vyhrožovali jí, že když neposlechne, strhají z ní šaty a bude se muset na ulici prodávat nahá,“ popisuje Leela. Díky podpoře neziskové organizace Apne se podařilo přesvědčit tamní komunitní soud, aby uznal, že dcera má právo rozhodnout o sobě sama. Podle pracovníků organizace má ale málokterá žena takovou kuráž jako Leela, aby se takto za dceru postavila.

Naopak Síta je se svou prací smířená. „Byla to má vlastní volba,“ říká a poukazuje na to, že její manžel si našel řádnou práci jako řidič a vydělává stejně jako ona. Ovšem i v případě, že není žena k prostituci nucená, lze těžko mluvit o možnosti volby v kastě, která není jen ekonomicky a sociálně marginalizovaná, ale která byla historicky připravená o občanská práva.

Malá pernská komunita na předměstí Dillí patří mezi tisíce dalších, které vládní zpráva z roku 2008 označuje za nejzranitelnější a nejvíce znevýhodněné skupiny v indické společnosti. Většinová společnost je vnímá spíše jako takzvané „zločinecké kmeny“.

Historicky žily tyto kmeny jako kočovníci, komedianti a lidoví řemeslníci. Často jsou přirovnáváni k evropským Romům.

Francis William Topham: Španělští Romové, 1854/1855, olej na plátně.

Dědiční zločinci

Za časů britského kolonialismu je úřady jen obtížně dostávaly pod kontrolu a nahlížely na ně proto s krajním podezřením.

Zákon z roku 1871 označoval perny jako dědičné zločince a umožňoval státní šikanu této komunity. Po vyhlášení nezávislosti Indie v roce 1947 se sice situace formálně zlepšila, ale komunita nedostala reálnou šanci se z nevýhodného postavení vymanit.

Podle antropologa Subira Rany si dál nesou společenské stigma, které omezuje přístup ke vzdělání i k vládním programům. Nejenže jsou vůči státu přirozeně podezřívaví, mnozí si ale ani neuvědomují svá základní lidská práva. Většinou nemají ani žádné doklady. Pro stát jsou tudíž neviditelní.

Teprve po vydání zmíněné vládní zprávy v roce 2008 došlo k prvním pokusům kočovné komunity integrovat do většinové společnosti. S komunitami spojovanými se sexuálním byznysem je ovšem možné pracovat jen obtížně.

Podle vládního zmocněnce pro kočovné kmeny je důležité vymanit děti z tohoto koloběhu a dostat je do státních škol. Děti pak budou mít možnost postupně pochopit, co se kolem nich děje. Vše ale půjde pomalu. Pokud se o to pokusí alespoň 10 % dětí, uspějí třeba pouhá dvě procenta.

Mezi tuto malou část patří i Leelina čtrnáctiletá dcera. Má zdaleka nejlepší vzdělání z celé rodiny. Její spolužáci o jejím původu téměř nic nevědí. Na rozdíl od matky, která nikdy do školy nechodila, a starší sestry, která je provdaná, se chce vdávat až po dvacítce. „Dcera říká, že pokud se jí podaří sehnat práci, dostane nás odtud,“ vysvětluje Leela. Pro její rodinu je to vůbec první záblesk naděje, že lze svůj osud změnit, uzavírá katarská televize Al-Džazíra.

Spustit audio