Ilustrovat Slabikář? Brala jsem to až s posvátnou úctou, kdy dítěti otevíráme svět knih, věří výtvarnice Neborová

6. září 2021
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy čtení, četba, slabikář, prázdniny, kniha, český jazyk, pohoda, dítě, dívka, louka

Výtvarnice Anna Neborová maluje nejraději v noci, protože nezvoní telefony a je klid. „Musím se nějak sebrat, než se do toho člověk pustí. Není možné prostě přilítnout ze schůzky a okamžitě začít malovat – jen protože vím, že mám hodinu dvě. To mě stresuje. Potřebuji spíš vědět, že mám volný večer,“ popisuje v pořadu Hovory.

„Večer už je opravdu klid a maluju klidně i do půlnoci,“ doplňuje. S tím, že není typ, který by dokázal telefon vypnout a ponořit se do svého světa. „A říct, teď ne. Protože si říkám, co když nějaký kamarád či kamarádka bude něco potřebovat? To nedokážu.“

Anna Neborová

Výtvarnice dostala před časem nabídku ilustrovat dětský Slabikář. „Bylo to mnohem náročnější, než jsem si myslela. Brala jsem to jako otevírání světa knih pro dítě, a to až s posvátnou úctou.“

Slabikář ale není jen o ilustracích, didaktický tým se zas snažil o to, aby tam bylo co nejvíc cvičení a výuky. „To tu knihu zahlcuje, takže to byl takový boj mezi estetičnem a funkcí. Výsledek byl kompromisem, protože to byla týmová práce,“ dodává.

„Od začátku to bylo koncipované tak, že tam byla i vietnamská holčička a další, dbalo se na to, aby to bylo vyvážené, jak je dnes potřeba. Spíš jsme bojovali s prostorem, protože já bych se ráda výtvarně víc rozprostřela, což vždy nebylo úplně možné.“

Nápad na nový obraz je vzrušující

Výtvarnice kreslí ale hlavně obrazy, které jsou jakoby snové, zahalené mlhou, přitom často představují předměty běžné spotřeby – vázy, nebo hrníčky na římse. „Každý obraz začíná nejdřív v hlavě. Musí být autentický, člověk musí zapřemýšlet, co ho zajímá a jak chce reflektovat svět, který ho obklopuje,“ popisuje začátek práce.

Čtěte také

„Prošla jsem v životě několika malířskými obdobími, věnovala jsem se třeba i konceptuálnější práci s různými médii. Ale v nějakém okamžiku jsem cítila potřebu se obrátit do toho subjektivního, do sebe.“

Když opustila svůj původní ateliér, přestěhovala malování přímo do svého bytu. „A když se to propojilo, tak se staly mou inspirací docela obyčejné věci, které mne obklopují.“

Pro Neborovou je pak vzrušující celý proces tvorby – a začíná fotografií. „Jsem dcerou fotografa, takže fotím. V dnešní době k tomu patří i jakási postprodukce v počítači. S tím jsem pracovala, už když jsem dělala realistické předměty a věci. Teď o to víc, když jsem se posunula k defragmentaci a do abstraktnější podoby.“

Čtěte také

Vzrušující výtvarnici přijde už jen nápad na nový obraz.

„Vždy se těším na to, co mě to vlastně napadlo. Co budu malovat. Pak přistupuji k tomu, že si to mapuji, pak s tím pracuji v počítači – no a pak je pro mne ale nejdůležitější fáze malířská. Práce s barvami, s konkrétním materiálem. Tam, kde mám ty své štětce, mističky, terpentýn, hadry – prostě to fyzično.“

Všechny předměty na plátně pak musí fungovat jako kompozice. „Kompozice, barva, tvar – proto se taky někdy zdají mé obrazy čistě abstraktní, ale pro mě je důležitý i ten význam.“ Maluje i osobní věci, jako jsou její staré dřevěné hračky, koníky, vlastní šaty. „Celé je to jakýsi imaginární autoportrét,“ vysvětluje Anna Neborová.

Celý rozhovor s výtvarnicí Annou Neborovou najdete v audiozáznamu pořadu Hovory. Ptala se Naděžda Hávová.

autoři: Naděžda Hávová , lup
Spustit audio

Související