Ilegální pracovníci trápí EU méně než přistěhovalci

8. srpen 2002

Nejen ilegální přistěhovalectví, ale také příliv "ilegálních dočasných" pracovníků se nyní stává problémem pro řadu zemí Evropské unie. Většina z nich totiž přichází z kandidátských zemí střední a východní Evropy.

Tvrdý postup některých členských zemí Evropské unie při vyjednáváních s kandidátskými zeměmi si nakonec vynutil sedmileté přechodné období zákazu zaměstnávání pracovníků z nových zemí po vstupu do unie v Německu a Rakousku. Jiné země unie se přílivu Středo a Východoevropanů tolik neobávají, neboť trpí nedostatkem zejména sezónních pracovníků či brigádníků v zemědělství. Na druhé straně se už nyní stalo zvykem a mnohde se zjevnou tolerancí místních úřadů, že studenti z postkomunistických zemí si spolu se studiem jazyků přivydělávají. Stejně tak jezdí do unie legálně tzv. "dívky k dětem" a nedávno proběhla i zpráva o tom, že východoevropské zdravotní sestry budou moci například v Německu pracovat v soukromých službách coby opatrovnice starých a nemocných. Navíc se však také stává, že tzv. turisté z těchto zemí, nebo příbuzní rodinných příslušníků žijících už v zemích unie, si prostě snaží během pobytu nějak přivydělat.

Podle nedávné zprávy agentury Reuters jsou v Bruselu oblíbené polské uklízečky a to dokonce i v rodinách pracovníků aparátu Evropské komise a podobně, stejně jako v České republice Ukrajinci, pracují na stavbách západní Evropy lidé z řady kandidátských zemí. Agentura dokonce uvádí, že OECD odhaduje, že takto v unii pracují asi dva miliony uprchlíků ze zemí bývalé Jugoslávie a milion z dalších zemí střední a východní Evropy; další milion si prodlužuje pobyt na západě nelegálně. Podle zprávy Evropské komise by po vstupu deseti kandidátských zemí měly počty těchto pracovníků už vzrůst jen nepatrně, o zhruba 330 000 ročně, což není považováno za problém, neboť i tak v unii porodnost klesá a začíná se projevovat nedostatek pracovních sil. Většina z nynějších sezónních pracovníků ovšem nehodlá v unii zůstat a přišla si jen přivydělat a to za situace, kdy například v některých polských okresech dosahuje nezaměstnanost až 25ti procent. Problémem však je, že tito pracovníci často pracují tzv. ?na černo? a nemají ani zdravotní pojištění pro případ pracovních úrazů a také, jak poukazují místní odbory, spokojují se pouze zhruba s polovinou průměrných místních mezd, čímž tlačí do nezaměstnanosti své místní kolegy. Není proto divu, že unie naléhá na kandidátské země, aby samy zpřísnily režim hraničních kontrol a neumožňovaly nejen tranzit ilegálních přistěhovalců z Asie či Afriky, ale ani cesty svých vlastních občanů za zmíněnou ilegální prací.

Nejnovějším příkladem je například Rumunsko, které podle britského deníku Financial Times zavedlo velmi tvrdá omezení: nepustí už přes hranice na západ nikoho, kdo by neměl zpáteční lístek, zdravotní pojištění a nejméně 500 euro. Během první poloviny tohoto roku prý Rumuni takto nepustili ven 137 000 vlastních pseudoturistů a od zavedení těchto opatření už prý také významně poklesl počet ?ilegálů?, kteří přicházejí přes Moldávii a Ukrajinu. Na druhé straně se prý stále rozmáhá organizované vyvážení tělesně postižených Rumunů za účelem žebrání, což údajně zajišťují různé zločinecké mafie, které se s hraničními kontrolami dokáží "vyrovnat" a pak uvedeným pseudožebrákům zajišťují rozvoz na "stanoviště" i noclehy a nechají jim jen velmi malý zbytek "výdělků". Dá se ovšem konstatovat, že tito postižení "žebráci" na tom vlastně nejsou o mnoho hůř než oni zmínění dočasní ilegální pracovníci.

Jak země unie a kandidáti hodlají situaci řešit, a zda příklad Rumunska bude jakýmsi doporučeným modelem, zatím není jasné, zejména za situace, kdy jsou za mnohem větší "hrozbu" pokládáni zmínění ilegální přistěhovalci z jiných kontinentů, u kterých o nějaké "dočasnosti" pobytu nelze rozhodně hovořit.

rse@rozhlas.cz

Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.