I přes pokračující primárky demokraté znají svého kandidáta

Tak třeba komentátor Daniel Henninger v deníku Wall Street Journal konstatuje ve svém sloupku: "Minulý pátek do rakve Clintonové byl zaražen poslední hřebík a na jejím hrobě už schne hlína. Stalo se tak, když Obamův volební štáb oznámil, že obdržel příslib podpory od bývalých senátorů Sama Nunna a Davida Borena."

Oba dva požívají ve své straně okázalého respektu přesto, že jsou včerejší. Jsou takzvaně seriózní a ztělesňují vše, čím tato strana byla a již dlouho není. Jsou z doby, kdy demokratům ještě ležely na srdci zájmy národní bezpečnosti, finanční kázeň a hodnoty střední třídy. Dostat jejich podporu znamená pro Obamu asi tolik, jako kdyby mu z hrobu podali ruce Franklin Roosevelt, John Kennedy a Lindon Johnson. Jako kdyby na něho ukázali prstem a řekli spolustraníkům - toto je váš kandidát. Superdelegáti na srpnovém nominačním kongresu se budou muset řídit stejnou logikou. V lepším světě lidé jako Sam Nunn, jako David Boren by sami byli vynikajícími prezidentskými kandidáty, jenže lidi by určit propadli podivným sítem demokratických primárek, v nichž platí zvláštní zákon: nikdy nemůže zvítězit politik centristického ražení ve stranických volbách, k nimž chodí především levicoví aktivisté. Právě z těchto důvodů pokaždé dostali nominaci politici jako McGovern, Mondale, Dukakis, Gore nebo Kerry a následné volby prohráli právě proto, že neměli na své straně dostatek umírněných voličů.

Bill Clinton byl jedním z mála, kdo tuto zákonitost prolomil, a proto ji dobře zná. Při svém znovuzvolení v roce 1996 získal centristické voliče slibem rozpočtové kázně a reformy sociálního systému. A to zafungovalo. Hillary Clintonová to zná stejně dobře, proto se po celou dobu snažila o středový postoj, v senátním Výboru pro ozbrojené síly usilovala o dobré vztahy s vojenským velením a, jak nyní zdůrazňují mnozí komentátoři, její hlasování pro tažení v Iráku bylo investicí, která se jí měla vyplatit během podzimních voleb.

Zkraje se zdálo, že má nominaci v kapse. Vážnější soupeře ve svém táboře neměla. Tisíckrát jsme v té době slyšeli ujištění: Bude to Hillary. Té stačí si jen počkat. S jejich politickým temperamentem patří vysloužilí senátoři Sam Nunn a David Boren spíše do tábora Hillary. Proč se tedy takoví lidé přidávají k Barackovi, který jim je svými názory cizí? Někteří tvrdí, že rozhodujícím argumentem jsou peníze. Barackova mystická přitažlivost je fajn věc, ale peníze jsou až na prvním místě. Misky vah se začaly povážlivě naklánět v okamžiku, když Barack Obama dokázal dát dohromady mnohem větší hotovost než jeho sokyně. Dnes má na kontě hodně přes 40 milionů dolarů, zatímco Hillary horko-těžko doluje ze svých stoupenců upachtěné milionky a po uši se topí v dluzích. Jak pokračují tahanice, donátoři demokratů z Manhattanu a Hollywoodu jeví stále větší známky únavy. Nějaké peníze do rodinné pokladničky sice vynesl galavečírek k 60. narozeninám Billa, kam se vstupenky prodávaly bratru za 60 tisíc až půl milionu korun, jenže narozeniny jsou jen jednou za rok. Pokusy vyprat pomocí fingovaných společností peníze čínského státu, již dvakrát v minulosti skončily velkými skandály. Skutečnost, že Obama dokáže s lehkostí sehnat velké množství peněz, bylo pro mnohé demokraty osvobozením. Nejspíš právě to přesvědčilo nyní i vysloužilé senátory Nunna a Borena.

Ohio, Texas a nyní i Pennsylvánie ukázaly, že to, co platí pro politiky, nemusí vždy platit pro voliče. U demokraticky smýšlejících Američanů může vyvolávat jistou averzi Obamova posedlost rasovými a generovými problémy, jeho poněkud nevyzrálý pacifismus a náklonnost k abstraktním levicovým postojům. Asi proto celá čtvrtina těch, kdo hlasovali pro Clintonovou, oznámila, že raději než pro Obamu bude hlasovat pro McCaina, nebude-li nakonec Hillary nominována. Demokratická strana v té podobě, v jaké nyní je, si v boji o Bílý dům zvykla spoléhat na jistý druh magie. V Obamovi nalezla svého kouzelníka. Jen podzimní volby ukážou, zda politické woodoo je přijatelné také pro celou Ameriku.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .