I mnozí čeští Maďaři po válce nespravedlivě trpěli

Omluvu vlády antinacistům premiér Paroubek potvrdil i reprezentantům maďarské menšiny v České republice Coexistencia - Soužití, kteří hájí zájmy maďarské menšiny.

Premiér napsal, že vstřícné gesto české vlády vůči německým antinacistům z bývalého Československa se vztahuje i na příslušníky maďarské menšiny. Maďarský prezident premiérův dopis pozitivně ocenil. Řekl, že "představuje šanci k uklidnění různých nálad jak z politického, tak z lidského hlediska".

Václavu Klausovi vadilo především to, že se o Paroubkově dopisu dozvěděl až z přímého vyjádření maďarského prezidenta na Pražském hradě. Prý ani on, ani zástupce ministerstva zahraničí pro bilaterární vztahy Tomáš Pojar po čas přípravy návštěvy o Paroubkově stanovisku nevěděli.

Ovšem nešlo o nic nového. Paroubek jenom zástupcům maďarské menšiny potvrdil stanovisko vlády, týkající se "všech osob někdejších československých občanů", kteří žili na území České republiky. Kromě tří a půl milionů Němců, žilo tehdy v ČSR na 850 000 Maďarů, z toho už od roku 1921 kolem 100 000 v českých zemích. Ti byli ponejvíce soustředěni v Praze a Brně, vydávali svůj deník Prágai Magyar Hírlap, měli vlastní kulturní spolky a zařízení, nakladatelství.

Prezidenta Klause snad zmátlo, že v omluvě vlády antinacistům se vyzvedávají Němci - "hluboké uznání" se týká "občanů zejména německé národnosti." Ovšem v omluvě se mluví o všech československých občanech", žijících před válkou na území Československé republiky, tedy i o oněch stotisících Maďarech, trvale žijících v českých zemích. To zřejmě Klaus nevzal v úvahu, podle Paroubka si text omluvy řádně nepřečetl, jinak by si celou záležitost "mohl ušetřit" a nemuselo by dojít k "takovému mezinárodnímu zesměšnění celé České republiky". Zde má bohužel Paroubek plnou pravdu a pan prezident si opět udělal ostudu.

Domyslíce věc do důsledku, kromě Němců Benešovými dekrety z roku 1945 československé občanství byli plošně zbaveni i Maďaři. Už od tzv. Košického vládního programu v dubnu 1945 se soustavně jedním dechem mluvilo o Němcích a Maďarech, Beneš vyhnání menšin z ČSR soustavně formuloval jako "vylikvidování zejména Němců a Maďarů" (v pražském projevu v květnu 1945). Ani v dekretech o zbavení československého státního občanství, ani v konfiskačních a jiných diskriminačních dekretech se nemluví "jenom o Němcích", všude jsou Němci automaticky spojováni a uváděni s Maďary. Vyhánění Němců zejména v divoké fázi odsunu od května do srpna 1945 se plně týkalo i Maďarů, žijících v českých zemích.

Byli vyháněni na Slovensko a odtud do Maďarska, spolu s Maďary, vyháněnými ze Slovenska. Maďar byl tehdy, jako každý "cizinec", příslušník menšiny. Na jeho postoje za války, zda byl fašista nebo nacista nebo jiného politického směřování si nikdo moc nepřipouštěl, byl prostě Maďar - zrádce. I když po zásahu pařížské konference 1946 k totálnímu vysídlení Maďarů z ČSR, ani z českých zemí nedošlo, do roku 1949 podléhali, podobně jako Němci všem represím režimu - byli spolu s Maďary ze Slovenska vyháněni na práce do českého pohraničí, byl jim konfiskován veškerý majetek, zbaveni občanských práv, byli podle národnosti paušálně házeni do jednoho pytle. Poválečná perzekuce se těžce dotkla všech Maďarů, žijících v dnešní České republice.

Vzhledem k výsledkům pařížské konference která rozhodla, že Maďaři v ČSR mohli zůstat, jejich osud se, zejména na Slovensku, od roku 1949 změnil. Ovšem ve druhé polovině 40 - tých let trpěli stejně jako Němci vyháněním, konfiskacemi a všestranným útiskem, a to včetně všech maďarských antinacistů.

Podobně ani na Slovensku nebyli ušetřeni zlovůle a kolektivní viny. Na Slovensku se Maďaři vykázali, že utvořili dvě partizánské brigády, ve slovenském povstání na 4 000 maďarských vojáků bylo na straně povstalců, Maďaři tvořili velkou část Svobodových východních jednotek a také mnoho jich položilo život v dukelské operaci. Vůdce slovenských Maďarů za druhé války János Esterházy odmítl nacismus, jako německý import, jediný ze slovenských poslanců nezvedl ruku pro schválení židovského kodexu v roce 1942. Mezi Maďary na Slovensku se našlo jenom 16 arizátorů židovského majetku. Přesto byl jejich vůdce Esterházy nejprve odsouzen k smrti, a po změně rozsudku na doživotí vězení skonal v roce 1957 na Mírově.

Podobně jako na Slovensku za fašistického státu, byli Maďaři pronásledováni jako "cizinci" v českých zemích již za Protektorátu.

Omluva vlády České republiky ze srpna 2005 se tedy musela plně týkat i vyháněných a pronásledovaných Maďarů, kteří žili do roku 1939 v českých zemích a mnozí z nich prokázali antinacistické smýšlení. V tom má vláda i její premiér pravdu.

Žel, na škodu věci v usmíření středoevropských národů nemá pravdu Václav Klaus, který v omluvě vidí prázdné a pro Českou republiku nebezpečné gesto. Teď ukázal, že jeho odpor se netýká jenom sudetských Němců, ale i v Čechách, na Moravě a ve Slezsku žijících Maďarů. Dnešní vládní představitelé Maďarska, Rakouska i Německa gesto české vlády uvítali a ocenili jako akt odvahy, resp. uklidnění lidských vášní a nálad nacionalismu. Jenom český prezident brání neubránitelnou baštu prázdného vlastenectví a nacionalismu.