„I fašistama nás nazývají, když se takhle rozzlobí...“ Za jakých okolností se po revoluci vraceli čeští krajané z Černobylu nebo Kazachstánu?

Během 19. století opustily české země tisíce obyvatel. Odcházeli do míst, kde doufali v lepší život. Kdo nechtěl cestovat přes oceán, zamířil na východ.

Bezprostředně po vzniku Československa se vrátil jen zlomek potomků původních krajanů. Patřili k nim především ti, kteří se usadili v Polsku. Češi z Volyně či Banátu se začali hromadně vracet až po skončení druhé světové války.

Osídlit prázdné pohraničí

Mnozí z krajanů tehdy, v polovině 20. století, opět vyslyšeli lákání, tentokrát nikoliv z ciziny, ale ze své vlasti. Nejvyšší státní představitelé v čele s prezidentem Benešem je vyzývali k osídlení pohraničí.

„Vyhnali jsme tři miliony Němců a pohraničí bylo prázdné,“ doplňuje v pořadu Téma Plus historik Zdeněk J. Nešpor. „Přicházeli tam sice lidé z vnitrozemí, ale úbytek tak velkého počtu obyvatel pro tak malý stát je zcela zásadní věc a hledají se cesty, jak ten úbytek nahradit.“

Čtěte také

Síla lidí tam je obrovská, říká režisérka. Dokument Česká srdce v Banátu mapuje 200 let české komunity v Rumunsku

Jednou z cest bylo pozvat krajany ze zahraničí, aby se podíleli na budování poválečného Československa. „Z Čechů žijících v západních zemích se vrátilo naprosté minimum. Zatímco z východní Evropy po zkušenostech, které si oni a jejich rodiče a prarodiče prožili, byl zájem o návrat mnohem větší.“

V roce 1946 začíná organizovaný návrat Čechů především z východní Evropy. Pro pořad Vysílání Radiofóra z října 1991 vzpomínal na tyto návraty kněz Václav Mašek z obce Gernik v rumunském Banátu:

„V roce 1947 a 1948 polovina obyvatel Gerniku reemigrovala do Československa, i když je tam nečekalo nic lepšího, protože je nastěhovali kolem Chebska, kde byli Němci vyhnaní, a tito svědomití poctiví lidi se báli ubytovat v těch domech, protože každý den čekali, že některý Němec na ně přijde a tam je vyvraždí.“

24 fotografií

Vidina blahobytu, stejně jako pocit vlastenecké sounáležitosti a jistě i strach před Stalinem byly ale silnější než obavy z navrátivších se Němců, a tak se množství Čechů z Volyně, Rumunska, ale i dalších míst po válce do Československa přesunulo.

I přesto zbylo dost těch, kteří lákání nevyslyšeli, ať už nemohli či nechtěli, a prožili na východě druhou polovinu 20. století. S pádem železné opony pak vycítili další příležitost k návratu, kterou jejich předci kdysi nevyužili a často hořce litovali. Tentokrát je však nikdo do Československa nelákal.

Černobyl jako tragédie i záchrana

Nejjednodušší cestu nakonec měli ti, kteří vycestovali v důsledku katastrofy. A sice Češi žijící nedaleko černobylské jaderné elektrárny. Radiace byla silným argumentem, na který slyšeli i nejvyšší státní představitelé v čele s prezidentem Václavem Havlem.

Čtěte také

Volyňští Češi zažili válku i banderovce. Rusové je chtěli poslat přímo na Sibiř, popisuje spisovatelka Strnadová

Čeští krajané, kteří žili v oblastech nedaleko černobylské jaderné elektrárny v době jejího výbuchu v roce 1986, konkrétně ve vesnicích Malá Zubovščina a Malinovka, byli první, kdo se zkraje 90. letech mohl hromadně vrátit do staronové vlasti.

Proč to neudělali už dřív, třeba těsně po válce? To vysvětlil pro Téma Plus Boris Iljuk, pamětník a současně předseda Rady černobylských a novodobých krajanů-reemigrantů:

„Když se plánoval poválečný návrat volyňských Čechů, tak stěhování omezili Volyňskou gubernií carského Ruska. A ty dvě vesnice byly asi pět kilometrů od hranic té bývalé gubernie, a tak se čekalo do toho Černobylu.“

Čtěte také

Jak vypadalo dosídlení Šumavy? Náš dům zabavili a museli jsme odejít. Venku už ale stály dvě rodiny z Rumunska, vzpomíná pamětník

Když pak Václav Havel jako prezident navštívil Sovětský svaz, zástupci českých spolků na Ukrajině ho požádali o pomoc s návratem, ať už kvůli důsledkům černobylské havárie, ale i z důvodu komplikací, které přinesl rozpad SSSR. A Československo je vyslyšelo. Mezi lety 1990–1993 se k nám přesunulo přibližně 1 900 černobylských krajanů.

„Faktická realizace probíhala skupinově,“ upřesňuje Pavel Dymeš z odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra ČR. „Tenkrát se využívala různá ubytovací zařízení uvolněná armádou, včetně té sovětské. A lidé se hromadně přiváželi do Čech do těchto středisek, odkud se rozstěhovávali do míst, kde mohli trvale zůstat. Ta role státu tam ze všech těch přesídlovacích aktivit po roce 1989 byla největší. Byly to opravdu kolony autobusů, kolony nákladních aut, které hromadně ty lidi přivážely sem.“

Ztracená vesnice v Kazachstánu

Černobylští navrátilci byli inspirací i pro další skupiny krajanů. Například z Kazachstánu. I tam žila česká komunita, která si udržela tradice i jazyk až do 90. let 20. století, například ve vesnici Borodinovka.

Čtěte také

Jak se osidlovalo pohraničí. Vyhnané Němce střídali zprvu gastarbeiteři a Maďaři, pak Češi z ciziny

O existenci samostatné české komunity v Kazachstánu se přitom u nás téměř nevědělo. Její objev krátce po revoluci učinil filmový režisér Milan Maryška, který jel do Kazachstánu původně natáčet film o lidech zavlečených do Sovětského svazu po druhé světové válce.

„Tam jsem se setkali s faktem, že v Kazachstánu je početná obec našich krajanů, kteří s těmi zavlečenými občany nemají vůbec nic společného,“ vzpomínal ve Vysílání Radiofóra v červenci 1993. Režisér Maryška natočil o obci Borodinovka dokument Zapomenutí krajané a po jeho uvedení přišla vlna solidarity s trpícími lidmi, kteří volají po návratu do země svých předků.

V Kazachstánu sice žádná jaderná elektrárna nevybuchla, ale někdejší sovětská země byla dostatečně „výbušným prostředím“ sama o sobě. „Situace ustavujícího se Kazachstánu nebyla jednoduchá,“ vysvětluje Pavel Dymeš. „Jednak z ekonomického hlediska, ale i ty nálady ve společnosti byly obecně proti ruskojazyčnému obyvatelstvu.“

Čtěte také

„Za chalupu grunt!“ Češi odcházeli na Volyň za lepším životem, čekaly je ale dřina a za války teror

Úskalím bylo sílící nacionální hnutí a s ním i fakt, že zatímco za Sovětského svazu se na úřadech i na školách používala ruština, kterou užívali i čeští krajané, po vyhlášení samostatného Kazachstánu se úředním i vyučujícím jazykem stala kazaština, a tu tamní Češi neovládali.

Jak složitý se stával pro Čechy život v Kazachstánu, popisovala v Radiofóru z roku 1993 i jedna z krajanek, Barbara Bojanovská, která v té době už v Čechách žila: „Kazaši říkají: ,Rusové, běžte domů.‘ A u nás není napsané, že jsme Češi. I fašistama nás nazývají. Když se takhle rozzlobí, tak říkají: ,Vy jste fašisti a ne Češi.‘ Všichni říkají: ,Zas nemáme domov. Kdy budeme mít domov, kdy se navrátíme?‘ Moc chtěj všichni ti lidi, aby se dostali domů.“

Předem zajistit ubytování i práci

Naléhavé volání o pomoc nezůstalo bez odezvy. Existovalo i konto, na které bylo možné přispět a do plánované přesidlovací akce se zapojily neziskové organizace jako Člověk v tísni i stát. Krajané z Kazachstánu, z oblasti vzdálené od České republiky 3000 km vzdušnou čarou, měli do svého staronového domova dveře otevřené.

Čtěte také

Krajané v USA aneb Jak objevit své neznámé příbuzné za oceánem

„Ale řeklo se, že to nejde udělat tak, jako na té Ukrajině, tedy že by se lidi hromadně přivezli. Muselo se to udělat tak, jak nařizuje zákon, aby se splnily podmínky pro udělení trvalého pobytu. To znamená, že každý člověk, než přijede, by měl mít zajištěné nějaké bydlení, ideálně zaměstnání, aby byl ekonomicky soběstačný. Až když je to splněné, tak může přijet. Takže ti lidé přijížděli postupně po rodinách nebo menších rodinných skupinách, jak se tady pro ně dařilo ty podmínky plnit,“ vysvětluje Pavel Dymeš, který tenkrát pracoval pro organizaci Člověk v tísni. Ta při návratu krajanů a přípravě potřebného zázemí významně pomáhala.

V první fázi přesunu od roku 1994 do roku 2001 odjelo z Kazachstánu přibližně 800 Čechů. Ve 2. fázi v letech 2006 a 2007 se přestěhoval, až na pár výjimek, ten zbytek – necelých 200 lidí.

Mezi reemigranty z Kazachstánu patřila i Olga Štychová, které bylo v době stěhování 16 let. I ona pocházela z Borodinovky. Její otec byl Čech a matka Ruska se za ním do vesnice přivdala. Olga vzpomíná, že jejich cesta vlakem z Kazachstánu do Prahy trvala čtyři dny. A co jí předcházelo?

„Postupně se muselo všechno rozdat, rozprodat, a pak nám dali možnost, že přijedou velké zásilky a do toho jsme mohli vzít nejnutnější věci. V tom byly deky, polštáře. Dokonce rodiče tam dali nějakou lopatu. Nějaký obrazy. Víte, to byly všechno věci, které jsme tady vůbec nepotřebovali…“

Jak se reemigranti z Černobylu, Kazachstánu, ale třeba i rumunského Banátu v Československé a později České republice zabydlovali a jak přesídlení dnes hodnotí? Také o tom uslyšíte v pořadu Téma Plus, které jsme reemigracím krajanů z východu věnovali. Poslechněte si ho.