I děti mohou vychovávat a učit rodiče, upozorňuje psycholožka

Podle ní zacházení s dětmi tradičními prostředky bylo často vedeno silou, mocí, nadvládou a samozvanou autoritou dospělých. „Nepředpokládalo se, že by dítě mohlo něčím přispět.“

„Začíná se ale ukazovat, že děti a rodiče na sebe působí vzájemně, že jde o velmi významný oboustranný proces učení,“ dodává psycholožka.

Ta je přesvědčena, že se rodičovstvím vracíme do svého dětství, a dostáváme šanci si odžít a napravit to, co si ze svých původních rodin neseme jako dluh, deficit nebo dokonce zranění a trauma.

„Je potřeba rozlišovat miminkovský a batolecí věk. V miminkovském období nelze dítě rozmazlit. Dítě potřebuje naši přítomnost a potřebuje, abychom na jeho pláč, pokud možno za všech okolností reagovali, protože mu tak sdělujeme, že jeho pocity jsou pro nás důležité,“ tvrdí odbornice.

„I děti mohou vést rodiče. Děti už jsou od svého narození nesmírně kompetentní v signálech, které vysílají. To, jak se dítě chová, dává rodičům zpětnou vazbu, jak o něj pečují. V podstatě platí, že do jednoho roku věku dítěte miminko nic nepředstírá, nemanipuluje. Když pláče, tak proto, že má nějakou potřebu, a úkolem rodičů je učit se tuto potřebu číst.“

Čím více projevujeme empatie, tím více bude naše dítě pravděpodobně jednou cítit, že patří do světa, že mu na někom záleží. „A naopak, čím méně jsme jako rodiče empatičtí, tím pravděpodobněji bude dítě cítit nějaký pocit odcizení,“ soudí Labusová.

„Jsem hluboce přesvědčena, že bazální pocit smyslu a bezpečí získáváme ještě tehdy, kdy náš mozek nefunguje racionálně,“ říká psycholožka.

Ta si všímá, že pomalu ustupuje teorie a praxe, kdy se dítě nechalo tzv. vyplakat. „Dříve bylo běžné doporučení dítě nechat vyplakat. Ono nakonec přestane, vy jako rodiče zvítězíte, dítě usne.“

Jak by psycholožka shrnula to důležité v nových postojích k dětské výchově?

„Jde o to, na kolik pozitivní je zkušenost člověka s jeho absolutní závislostí na okolí v době, kdy je bezbranné miminko. Proto nejdůležitější kompetencí rodiče je, když své dítě upřímně miluje a zkoumá, jestli jeho způsob zacházení s ním odpovídá jeho skutečným potřebám,“ uzavírá Eva Labusová.