Hubert Ripka – muž, který věřil

24. červenec 2015
Hubert Ripka jako autor knihy Únorová tragedie

Před sto dvaceti lety, 26. července 1895, se narodil Hubert Ripka. Politik, novinář, ministr několika vlád a významná osobnost českého poúnorového exilu.

Místo úředníka – novinář

Silných politických osobností nebyl v meziválečném Československu nadbytek. Mladá republika neměla ani dostatek času, aby si početné elity vychovala. Přesto se objevily výrazné osobnosti. Patří k nim i Hubert Ripka, syn lichtenštejnského nadlesního z Kobeřic u Slavkova na Moravě. Zásadní význam pro jeho další směřování mělo studium na tehdy proslulém pražském gymnáziu v Žitné ulici a později na pražské filosofii.

Na gymnáziu byl Ripka žákem Aloise Jiráska, na filosofické fakultě, kde si jako obor zvolil historii, byli jeho profesory Josef Pekař, Josef Šusta a Kamil Krofta. Záhy si Ripka studium rozšířil o přednášky národního hospodářství a správního práva na právnické fakultě, po ukončení studií absolvoval navíc Státní školu archivní.

V červenci 1921 byl promován doktorem filosofie. V té době už pracoval na ministerstvu národní obrany v tiskovém odboru, později se stal vedoucím ministerského archivu a knihovny. Kariéra úředníka jej ale nelákala, proto v roce 1925 nastoupil do deníku Národní osvobození, jehož byl parlamentním zpravodajem a zároveň vedoucím vnitropolitického zpravodajství. V roce 1930 pak přešel do Lidových novin, kde měl na starosti zahraničně politické komentáře.

Benešův velvyslanec

Od dvacátých let podnikal Ripka pravidelné cesty do Francie, Jugoslávie, Rumunska, Polska a opakovaně navštívil i Sovětský svaz. Byl považován za předního znalce jihoslovanských a ruských poměrů. Například v prosinci 1934 vedl výpravu československých novinářů právě do Sovětského svazu. V archivu Českého rozhlasu je dodnes uchována nahrávka jeho přednášky, ve které posluchačům líčil, co v Sovětském svazu viděl.

Politické směřování Ripky bylo sice zpočátku orientováno na národní demokracii, v polovině dvacátých let ale zakotvil u národních socialistů. V této straně se rychle sblížil s tehdejším ministrem zahraničních věcí Edvardem Benešem. Sympatie byly nejspíš vzájemné, lze-li v případě Beneše vůbec hovořit o tom, že by někomu projevoval sympatie.

Ripkův evropský rozhled, mimořádné znalosti a schopnost vyjednávat Beneš ocenil a zejména ve třicátých letech jej pověřoval neoficiálními a často delikátními zahraničními misemi a sondážemi. Takto například tři dny před Mnichovskou konferencí odletěl Hubert Ripka do Paříže s posledními Benešovými návrhy na řešení krize, které ale nebyly akceptovány. Ihned po podpisu dohody se vrátil do Prahy a rezolutně vystupoval proti jejímu přijetí.

Šest let exilu

Hubert Ripka byl jedním z prvních, kteří po okupaci pohraničí nacistickým Německem odhadli budoucí vývoj a už 10. října 1938, dva týdny před Edvardem Benešem, odešel z Československa. Stal se členem Národního výboru v Paříži a po pádu Francie se za dramatických okolností dostal do Londýna, kde od října 1941 zastával funkci státního ministra v ministerstvu zahraničních věcí a byl nejbližším spolupracovníkem Jana Masaryka.

Jan Masaryk

Účastnil se prakticky všech klíčových mezinárodních jednání exilové vlády – podílel se například na přípravě československo-sovětské smlouvy z roku 1943 a na Benešovo přání vypracoval za války podrobný plán vysídlení českých Němců z republiky. V exilu také psal, dodnes je možné v antikvariátech narazit na jeho knihy Československá republika v nové Evropě (Lincolns-Prager Publishers, Londýn 1945) nebo Likvidace Mnichova (Čechoslovák, Londýn 1942). V roce 1944 byla v exilu obnovena činnost národně socialistické strany a Ripka se stal jedním z jejích představitelů.

Když se blížilo osvobození, Ripka byl Benešem pověřen, aby v posledních dnech války reprezentoval vládu v Londýně. V této době také vyvíjel horečnou diplomatickou aktivitu, směřující k dojednání osvobození Prahy americkou armádou, která se již nacházela na části osvobozeného Československa. Vzhledem k dohodě mezi Američany a Sověty byly ale všechny jeho pokusy marné.

Na rozdíl od prezidenta a drtivé většiny ministrů neodjel Ripka v březnu 1945 do Moskvy a následně do Košic a do republiky se vrátil po více než šesti letech až 17. května 1945 – už coby ministr zahraničního obchodu.

Muž, který věřil Sovětům

Od podzimu 1945 byl kromě ministerské funkce i poslancem za národní socialisty, na podzim 1946 začal přednášet mezinárodní vztahy na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy.

Historik Josef Tomeš výstižně napsal: „Jako realistický politik musel respektovat mezinárodní konstelaci, danou výsledky druhé světové války, nový poměr sil mezi velmocemi i sociálně-politické ovzduší v Československu, obratně využívané komunistickou demagogií. Uvědomoval si nebezpečí hrozící československé demokracii a samé státní nezávislosti ze strany stalinského Ruska a jeho domácí agentury, ale domníval se, že nová poroba a totalitarizace Československa není neodvratná, podaří-li se aktivizovat početné demokratické síly, odhalovat skutečné záměry komunistů, a především proti komunistickému pojetí socialismu prosadit alternativní demokratický socialistický program, vycházející z masarykovských tradic a opřený i o teoretické práce Edvarda Beneše z doby druhé světové války.“

Hubert Ripka skutečně věřil, že se Sověty je možné se dohodnout. Jednostranné smluvní spojenectví osvobozeného Československa se Sovětským svazem chtěl vyvážit novou spojeneckou smlouvou s Francií. Veškeré jeho snahy o její uzavření byly ale marné.

Letadlem znovu do exilu

Pro československé komunisty byl Ripka nebezpečný nejen svým rozhledem, ale také schopností diplomaticky jednat a takticky vyjednávat rozumné kompromisy. Patřil k mimořádným osobnostem poválečné vlády (ministrem byl až do 25. února 1948) a není divu, že se o něm začalo hovořit jako o možném nástupci Edvarda Beneše na Hradě.

Na rozdíl od Beneše měl jednu nespornou výhodu: byl všeobecně akceptován v zahraničí. V únoru 1948 patřil k hlavním iniciátorům demise ministrů demokratických stran. Spoléhání na prezidenta Beneše a prakticky nulová aktivizace příznivců demokratických stran ale umožnily razantní nástup komunistů, kterému Beneš nedokázal čelit.

Edvard Beneš v roce 1919

Pod novou komunistickou vládou žil Ripka v jakémsi domácím exilu, ze kterého se vysvobodil až legendárním útěkem, zkarikovaným po mnoha letech komunistickým propagandistickým seriálem Třicet případů majora Zemana. Pro Ripku přiletělo z Francie letadlo, které jej vyzvedlo na Plzeňsku na místě jeho ilegálního pobytu; rodina se za ním dostala o několik dní později na falešné francouzské diplomatické pasy.

Jak si žila zrádná emigrace

Na francouzském venkově nejprve Ripka napsal knihu o únorových událostech, poté přednášel ve Spojených státech mezinárodní politiku, byl jedním ze zakladatelů Rady svobodného Československa a v polovině padesátých let přesídlil do Londýna, kde pokračoval ve vědecké práci.

V Československu se mezi tím děly věci, ze kterých musely Ripkovi vstávat hrůzou vlasy na hlavě. V květnu 1950 stanula před soudem Milada Horáková, obviněná mimo jiné z toho, že Ripkovi dodávala do zahraničí špionážní informace a přijímala jeho pokyny.

Mezi obžalovanými byl i Josef Vávra-Stařík, kdysi učitel, později partyzán, po únoru 1948 emigrant, unesený Státní bezpečností z Vídně do Prahy. Před soudem mluvil o tom, jak si na západě Ripka žije a jak si vydělává peníze spoluprací se západoevropskými špionážními centrálami.

Hubert Ripka podlehl v Londýně v lednu 1958 rakovině. V říjnu 1991 jej Václav Havel ocenil Řádem Tomáše Garrigua Masaryka in memoriam; řád převzal syn Jiří Ripka, jaderný fyzik žijící ve Francii.

Hlas Huberta Ripky připomene na Českém rozhlasu Plus v pátek 24. července ve 20:10 hodin pořad z cyklu Archiv Plus. Uslyšíte například Ripkovy projevy z válečného Londýna, pronášené na vlnách BBC nebo jeho analýzu prvního poválečného hospodářského plánu, takzvané dvouletky.

autor:David Hertl
  • 20. století