Hubert Ripka – muž, který věřil

Hubert Ripka jako autor knihy Únorová tragedie
Hubert Ripka jako autor knihy Únorová tragedie
Před sto dvaceti lety, 26. července 1895, se narodil Hubert Ripka. Politik, novinář, ministr několika vlád a významná osobnost českého poúnorového exilu.

Místo úředníka – novinář

Silných politických osobností nebyl v meziválečném Československu nadbytek. Mladá republika neměla ani dostatek času, aby si početné elity vychovala. Přesto se objevily výrazné osobnosti. Patří k nim i Hubert Ripka, syn lichtenštejnského nadlesního z Kobeřic u Slavkova na Moravě. Zásadní význam pro jeho další směřování mělo studium na tehdy proslulém pražském gymnáziu v Žitné ulici a později na pražské filosofii.

Na gymnáziu byl Ripka žákem Aloise Jiráska, na filosofické fakultě, kde si jako obor zvolil historii, byli jeho profesory Josef Pekař, Josef Šusta a Kamil Krofta. Záhy si Ripka studium rozšířil o přednášky národního hospodářství a správního práva na právnické fakultě, po ukončení studií absolvoval navíc Státní školu archivní.

V červenci 1921 byl promován doktorem filosofie. V té době už pracoval na ministerstvu národní obrany v tiskovém odboru, později se stal vedoucím ministerského archivu a knihovny. Kariéra úředníka jej ale nelákala, proto v roce 1925 nastoupil do deníku Národní osvobození, jehož byl parlamentním zpravodajem a zároveň vedoucím vnitropolitického zpravodajství. V roce 1930 pak přešel do Lidových novin, kde měl na starosti zahraničně politické komentáře.

Benešův velvyslanec

Od dvacátých let podnikal Ripka pravidelné cesty do Francie, Jugoslávie, Rumunska, Polska a opakovaně navštívil i Sovětský svaz. Byl považován za předního znalce jihoslovanských a ruských poměrů. Například v prosinci 1934 vedl výpravu československých novinářů právě do Sovětského svazu. V archivu Českého rozhlasu je dodnes uchována nahrávka jeho přednášky, ve které posluchačům líčil, co v Sovětském svazu viděl.

Politické směřování Ripky bylo sice zpočátku orientováno na národní demokracii, v polovině dvacátých let ale zakotvil u národních socialistů. V této straně se rychle sblížil s tehdejším ministrem zahraničních věcí Edvardem Benešem. Sympatie byly nejspíš vzájemné, lze-li v případě Beneše vůbec hovořit o tom, že by někomu projevoval sympatie.

Ripkův evropský rozhled, mimořádné znalosti a schopnost vyjednávat Beneš ocenil a zejména ve třicátých letech jej pověřoval neoficiálními a často delikátními zahraničními misemi a sondážemi. Takto například tři dny před Mnichovskou konferencí odletěl Hubert Ripka do Paříže s posledními Benešovými návrhy na řešení krize, které ale nebyly akceptovány. Ihned po podpisu dohody se vrátil do Prahy a rezolutně vystupoval proti jejímu přijetí.

Šest let exilu

Hubert Ripka byl jedním z prvních, kteří po okupaci pohraničí nacistickým Německem odhadli budoucí vývoj a už 10. října 1938, dva týdny před Edvardem Benešem, odešel z Československa. Stal se členem Národního výboru v Paříži a po pádu Francie se za dramatických okolností dostal do Londýna, kde od října 1941 zastával funkci státního ministra v ministerstvu zahraničních věcí a byl nejbližším spolupracovníkem Jana Masaryka.

Jan Masaryk

Účastnil se prakticky všech klíčových mezinárodních jednání exilové vlády – podílel se například na přípravě československo-sovětské smlouvy z roku 1943 a na Benešovo přání vypracoval za války podrobný plán vysídlení českých Němců z republiky. V exilu také psal, dodnes je možné v antikvariátech narazit na jeho knihy Československá republika v nové Evropě (Lincolns-Prager Publishers, Londýn 1945) nebo Likvidace Mnichova (Čechoslovák, Londýn 1942). V roce 1944 byla v exilu obnovena činnost národně socialistické strany a Ripka se stal jedním z jejích představitelů.

Když se blížilo osvobození, Ripka byl Benešem pověřen, aby v posledních dnech války reprezentoval vládu v Londýně. V této době také vyvíjel horečnou diplomatickou aktivitu, směřující k dojednání osvobození Prahy americkou armádou, která se již nacházela na části osvobozeného Československa. Vzhledem k dohodě mezi Američany a Sověty byly ale všechny jeho pokusy marné.

Na rozdíl od prezidenta a drtivé většiny ministrů neodjel Ripka v březnu 1945 do Moskvy a následně do Košic a do republiky se vrátil po více než šesti letech až 17. května 1945 – už coby ministr zahraničního obchodu.

Muž, který věřil Sovětům

Od podzimu 1945 byl kromě ministerské funkce i poslancem za národní socialisty, na podzim 1946 začal přednášet mezinárodní vztahy na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy.

Historik Josef Tomeš výstižně napsal: „Jako realistický politik musel respektovat mezinárodní konstelaci, danou výsledky druhé světové války, nový poměr sil mezi velmocemi i sociálně-politické ovzduší v Československu, obratně využívané komunistickou demagogií. Uvědomoval si nebezpečí hrozící československé demokracii a samé státní nezávislosti ze strany stalinského Ruska a jeho domácí agentury, ale domníval se, že nová poroba a totalitarizace Československa není neodvratná, podaří-li se aktivizovat početné demokratické síly, odhalovat skutečné záměry komunistů, a především proti komunistickému pojetí socialismu prosadit alternativní demokratický socialistický program, vycházející z masarykovských tradic a opřený i o teoretické práce Edvarda Beneše z doby druhé světové války.“

Hubert Ripka skutečně věřil, že se Sověty je možné se dohodnout. Jednostranné smluvní spojenectví osvobozeného Československa se Sovětským svazem chtěl vyvážit novou spojeneckou smlouvou s Francií. Veškeré jeho snahy o její uzavření byly ale marné.

Letadlem znovu do exilu

Pro československé komunisty byl Ripka nebezpečný nejen svým rozhledem, ale také schopností diplomaticky jednat a takticky vyjednávat rozumné kompromisy. Patřil k mimořádným osobnostem poválečné vlády (ministrem byl až do 25. února 1948) a není divu, že se o něm začalo hovořit jako o možném nástupci Edvarda Beneše na Hradě.

Na rozdíl od Beneše měl jednu nespornou výhodu: byl všeobecně akceptován v zahraničí. V únoru 1948 patřil k hlavním iniciátorům demise ministrů demokratických stran. Spoléhání na prezidenta Beneše a prakticky nulová aktivizace příznivců demokratických stran ale umožnily razantní nástup komunistů, kterému Beneš nedokázal čelit.

Edvard Beneš v roce 1919

Pod novou komunistickou vládou žil Ripka v jakémsi domácím exilu, ze kterého se vysvobodil až legendárním útěkem, zkarikovaným po mnoha letech komunistickým propagandistickým seriálem Třicet případů majora Zemana. Pro Ripku přiletělo z Francie letadlo, které jej vyzvedlo na Plzeňsku na místě jeho ilegálního pobytu; rodina se za ním dostala o několik dní později na falešné francouzské diplomatické pasy.

Jak si žila zrádná emigrace

Na francouzském venkově nejprve Ripka napsal knihu o únorových událostech, poté přednášel ve Spojených státech mezinárodní politiku, byl jedním ze zakladatelů Rady svobodného Československa a v polovině padesátých let přesídlil do Londýna, kde pokračoval ve vědecké práci.

V Československu se mezi tím děly věci, ze kterých musely Ripkovi vstávat hrůzou vlasy na hlavě. V květnu 1950 stanula před soudem Milada Horáková, obviněná mimo jiné z toho, že Ripkovi dodávala do zahraničí špionážní informace a přijímala jeho pokyny.

Mezi obžalovanými byl i Josef Vávra-Stařík, kdysi učitel, později partyzán, po únoru 1948 emigrant, unesený Státní bezpečností z Vídně do Prahy. Před soudem mluvil o tom, jak si na západě Ripka žije a jak si vydělává peníze spoluprací se západoevropskými špionážními centrálami.

Hubert Ripka podlehl v Londýně v lednu 1958 rakovině. V říjnu 1991 jej Václav Havel ocenil Řádem Tomáše Garrigua Masaryka in memoriam; řád převzal syn Jiří Ripka, jaderný fyzik žijící ve Francii.

Hlas Huberta Ripky připomene na Českém rozhlasu Plus v pátek 24. července ve 20:10 hodin pořad z cyklu Archiv Plus. Uslyšíte například Ripkovy projevy z válečného Londýna, pronášené na vlnách BBC nebo jeho analýzu prvního poválečného hospodářského plánu, takzvané dvouletky.