Hromadná doprava v Pekingu (1. část) - Taxíky

První oříšek představuje v Pekingu, stejně jako v Praze, přesun z letiště do vlastního města. Při stavbě pekingského letiště se počítalo s růstem města, a letiště proto stojí i dnes daleko za městem. Přesunout se lze taxíkem nebo speciálními autobusy. Autobusy mají několik linek a jejich trasy jsou pečlivě vyznačené na informační tabuli kousek od východu z letištní haly. Jezdí ale bohužel jenom ve dne. Pokud tedy přiletíte v době mezi půlnocí a šestou hodinou ranní, nezbude vám nic jiného než sednout na taxík. V takovém případě si ale dejte dobrý pozor.

Už v letištní hale se vás budou snažit zaujmout muži vyvolávající slovo taxi. Jedná se o ilegální, takzvané černé taxikáře (jezdí pouze v černých automobilech s kouřovými skly). Ačkoliv jsou velmi neodbytní, doporučuji vyjít před halu a snažit se najít nástupiště taxíků. V noci bývá velmi efektivně organizováno zaměstnanci letiště, kteří si dokonce zapíší značku auta a místo, kam chcete jet. Nikdy nevěřte sebedůvěryhodnější osobě, která vám bude tvrdit, že je taxikář a auto má "tamhle kousek".

To samé platí, pokud sháníte taxi už ve městě. Na hlavních silnicích stojí tabule označující stanoviště taxi, ale stejně tak lze taxi zastavit i jen postáváním kdekoliv u silnice. Pokud se vám něco nezdá, stačí na řidiče zavrtět hlavou na znamení, že nemáte zájem.

Taxa za kilometr se liší podle typu auta - základní denní taxy jsou 1,20 nebo 1,40 nebo 1,60 jüanu za kilometr (1 jüan jsou asi 3 Kč). Tuto cenu má každé auto na nálepce na dveřích. Lze ji ovšem odhadnout i z velikosti a relativní modernosti vozidla. Za nejlevnější taxu jezdí stará malá autíčka, vzhledem trochu podobná trabantům, jejich řidiče dělí od zákazníka bezpečnostní mříž. Jejich doba se ale blíží ke konci. Od ledna 2005 se začaly objevovat nové, prostorné automobily s jednotným barevným provedením, které by prý měly do olympijských her nahradit všechny ostatní. Samozřejmě za nejvyšší taxu nebo možná ještě dráž. V jiných městech se totiž setkáte třeba s jednotnou taxou 2 jüany. Noční taxy se samozřejmě pohybují o něco výše, ale vedle nich tu mají ještě jeden druh zvýšeného jízdného, který automaticky naskočí na taxametru poté, co ujedete deset kilometrů.

Každý legální taxík je vybaven taxametrem s označením ceny za jízdu a čekání a nástupní taxou 10 jüanů, a také štítkem s fotografií řidiče a číslem jeho licence. Velmi často se ale podoba na fotografii diametrálně liší od osoby za volantem. Nemusí vás to příliš znepokojovat. O jeden automobil se totiž většinou dělí více lidí, kteří se v něm neustále střídají, aby byl využit opravdu dvacet čtyři hodin, a tak někdy zapomenou vyměnit licenční kartu. Nebo jim zrovna ten den vypomáhá nějaký příbuzný. Ani v takovém případě ale není důvod se bát.

Většina řidičů, ať už taxikářů nebo ne, se v mumraji, jakým situace na čínských silnicích je, dobře vyzná. Jedná se o jakýsi organizovaný chaos, který se zdánlivě neřídí žádnými pravidly. Auta vyjíždějí z křižovatky, i když mají červenou a přechod je plný chodců, předjíždějí se jako o život, lidé přecházejí, kde se jim zachce, a kličkují mezi vozidly. Je to opravdu zázrak, že při tak hustém provozu se tu stane tak málo dopravních nehod. Hlavně ze způsobu předjíždění by člověka lidově řečeno "trefil šlak". Po ročním studiu pekingských silnic bych hlavní pravidlo silničního provozu shrnula asi takto: Využij každou skulinu, cpi se, co to jde, ale uhni drzejšímu - tedy žij a nech žít. Co to znamená? Zdejší řidiči jezdí agresivně, ale sami agresivní nejsou. Kolikrát se na našich silnicích setkáte s rozzuřenými a sprostě nadávajícími řidiči. V Pekingu se řidič drze vecpe před vás, vzápětí je sám předjet ještě odhodlanějším řidičem, ale ani jediný z nich se kvůli tomu nerozčílí. Prostě jedou a nechají jet i ostatní.

Pokud patříte k temperamentnějším nebo naopak velmi opatrným řidičům, pak má rada na závěr zní: Když do taxíku sedáme, pásku na oči si dáme.