Horáková má už víc památníků než Fučík. Je to ale dobře?

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy 2 Bronzový památník - figura aviatika v nadživotní velikosti, v ruce drží vrtuli letadla Blériot (František Bálek a další)

Politici v poslední době stále častěji ignorují nebo obcházejí architektonické soutěže a sami podle svého vkusu rozhodují o tom, jak bude vypadat socha nebo památník ve veřejném prostoru. Odborníci tvrdí, že tento přístup vede k průměrným sochám a k ne příliš originálním památníkům. A naše města tak zaplňují konzervativní figurální sochy a památníky z doby minulé, které nejsou ničím výjimečné.

Zneužitá hrdinka Milada Horáková

Odborný publicista Pavel Karous to dokládá například na památníku Milady Horákové na Pankráci v Praze 4: „U tohoto památníku je špatná především forma, vychází totiž z klasické totalitní moderny, je to takový piedestal na kladení věnců. Celé to mluví jazykem 50. let, jazykem socialistického realismu, což je paradox, protože právě to je styl doby, kdy se Milada Horáková stala obětí justiční vraždy.“

2.	Památník Milady Horákové najdete v parčíku u stanice Pražského povstání na Praze 4 (autor: Jan Bartoš)

Zároveň Karous upozorňuje na další paradox. A to je počet památníků Milady Horákové v jednom městě. V Praze jich totiž najdete devět. „Pokud jsme si někdy dělali legraci z nadužívání odkazu Julia Fučíka za minulého režimu, tak v Praze bylo pět jeho památníků. Ale Milada Horáková jich za 15 let nashromáždila devět, většinou jsou nízké úrovně, protože na ně nebyla vypsána architektonická soutěž anebo ji vypsali špatně. Navíc se chystá další, v pořadí už desátý památník.“ Podle Karouse to ukazuje na skutečnost, že Milada Horáková se stala podobně zneužitou hrdinkou jako Julius Fučík.

Pouliční lampa jako memento mori sebevrahům

Památníky a sochy ve veřejném prostoru mají podle odborníků mluvit současným jazykem. Neměly by něco připomínat generaci, která to zažila, ale generaci, která nastupuje. Otázkou také je, jak by takový památník měl vypadat. Jeho podobu by měl každopádně určovat sám výtvarník. „Nikdo přece neříká, že uprostřed náměstí má stát na soklu bronzová figura, která drží nějaký atribut,“ vysvětluje Pavel Karous a jako příklad uvádí lampu pod Nuselským mostem v Praze od Kryštofa Kintery. „Je to memento mori lidem, kteří ukončili svůj život skokem z mostu. Památník je během dne na hraně vnímatelnosti, jde totiž o pouliční lampu, která má elegantně vykroucený krk směrem nahoru, a když v noci svítí, tak dává místu až teatrální magický efekt.“

Stožár s větrným rukávem u politiků neobstál

S nešvarem obcházení architektonických soutěží se potýkají v současné době i Pardubice. Tam budou dotvářet veřejný prostor dvě nové sochy. Ta první patří Janu Kašparovi a místní se můžou těšit na konzervativní figurální bronzovou postavu, která v jedné ruce drží obří vrtuli. Původně ale měl na třídě Míru stát jiný památník. Vítězem architektonické soutěže se totiž stal 37 metrů vysoký stožár s větrným rukávem. Ten ale zastupitelé v minulém volebním období zamítli, protože se jim nelíbil. A současné vedení se k jejich názoru přiklonilo: „Nerad chodím slepými cestami, jestliže už jednou zastupitelstvo dalo stanovisko, že vítězný návrh nechce, tak jsme hledali dál. Zkusili jsme proto druhý návrh, protože ho odborníci hodnotili velmi kladně,“ vysvětluje primátor Martin Charvát z Hnutí ANO.

1 Betonový monolit obložený do tří metrů bronzem s nerezovým stožárem a větrným rukávem, výška 37,35 metru (Petr Pinkas)

Proti tomuto se ale ohradilo pardubické občanské sdružení Offcity, které zastupují především architekti. Nelíbí se jim nerespektování vítěze původní architektonické soutěže. Radnice by podle nich měla dodržovat pravidla a buď vrátit do hry sloup s větrným rukávem, anebo nechat soutěž vypsat znovu. „Takové postupy vedou k tomu, že veřejný prostor zahlcují průměrné sochy a ne příliš originální památníky“, říká Šárka Zahálková ze sdružení Offcity.

Na sochu Jana Pernera nikdo soutěž nevypsal

Teď se v Pardubicích začalo mluvit o dalším památníku. Ten má připomínat známého projektanta a stavitele železničních tratí Jana Pernera. Jenže žádnou architektonickou soutěž nikdo nevypsal. Památník už ale svého tvůrce má. Nerozhodlo o něm výběrové řízení, ale vedení města. Pardubický primátor Martin Charvát z Hnutí ANO tvrdí, že to není potřeba. Socha je podle něj součástí celého projektu Přednádraží. „Tam se šlo cestou spolupráce architektů celého projektu Přednádraží, kteří spolupracují se zástupci Společnosti Jana Pernera. Finální produkt – socha kráčejícího Jana Pernera - bude tou správnou ozdobou tohoto místa.“

Pouliční lampa od Kryštofa Kintery míří přímo do podbřišku Nuselského mostu (autor: Kryštof Kintera, Memento mori, 2011, Praha)

Architekt Tomáš Med skutečně dostal za úkol umístit do svého návrhu sochu Jana Pernera, ale na návrh podoby sochy si netroufl. „My jsme navrhli místo pro památník, tak aby to v tom místě fungovalo prostorově. Jako architekti nejsme vzděláni k tomu, abychom navrhovali sochy, to opravdu neumíme.“

Radnice před časem pověřila Společnost Jana Pernera a ta vybrala akademického sochaře Jaroslava Brože. Proč padla volba právě na něj, vysvětlí pardubický historik a předseda společnosti Jiří Kotyk: „Jaroslav Brož už jednu plastiku v Pardubicích vytvořil, podle dobových zobrazení se mu podařilo udělat Pernera tak, jak ho známe, podoba tedy naprosto realisticky odpovídá tomu, jak stavitel železnic vypadal.“

Jejich postup při výběru autora sochy opět kritizuje odborná veřejnost. „Na každé výtvarné dílo má být vypsána veřejná výběrová soutěž, protože je rozdíl mezi profesí architekta a sochaře. Dokonce by to mělo být tak, že památník a projekt má být schválený dohromady, a ne že se tam udělá prázdné místo a na podstavec to se potom postaví nějaká figurativní socha. Takto by se postupovat nemělo, spolupráce mezi architektem a výtvarníkem by měla být už na začátku, když projekt vzniká,“ dodává na závěr odborný publicista Pavel Karous.