Homo sapiens mizí, svět ovládá homo urbanus, tvrdí slavní filmaři Bêka a Lemoine

Proč jste si do projektu Homo Urbanus vybrali právě těchto šest měst?

Bêka: Ten výběr byl samozřejmě komplikovaný. Nakonec jsme vybrali města, která jsou na jednu stranu velmi rozdílná, ale na druhou mají něco společného. Snažili jsme se porozumět, jak se města proměňují. Všude na světě města rostou a všude vznikají stejná generická sídla. Snažili jsme se najít místa a komunity, které se dokážou této generické identitě ještě nějak bránit. Například v Soulu, kde se všude masivně staví, ještě existuje přímo v centru malá komunita, která se tomu snaží vzdorovat a snaží se udržet charakter své čtvrti. Stejně tak třeba v Rabatu jsou místa, která mají velmi silnou identitu.

Lemoine: Ta města jsme vybírali i podle podnebí. Zajímalo nás, jak podnebí ovlivňuje kulturu a vytváří velmi různorodé situace. Ačkoli jsme se ocitli během natáčení ve velmi odlišných situacích, zjistili jsme, že zvyky a chování se mohou lišit, ale základní lidské potřeby jsou všude velmi podobné. Podobné potřeby, jen s odlišnou formou vyjádření.

Ila Bêka a Louise Lemoine |foto: Matěj Schneider

Jak vaše natáčení probíhá?

Lemoine: Název celého toho projektu Homo Urbanus je vlastně i jeho programem. Definujeme jím nový evoluční stupeň lidského druhu. Homo urbanus můžeme považovat po homo sapiens za poslední fázi našeho vývoje. Dnes je počet lidí žijících ve městech vyšší než počet lidí žijících mimo ně. Zajímalo nás, jak moc město funguje jako prostředí v nejširším významu toho slova. Jak ovlivňuje a vlastně kompletně utváří podobu našeho života. Pozorovali jsme velmi detailně každodenní život. Chtěli jsme zjistit, jestli se v těchto městech udržela ještě nějaká lokální identita, a také jsme se snažili objevit nejrůznější místní specifika v dnešním globalizovaném světě.

Můžeme tedy vaše umění považovat za politické?

Bêka: V jistém smyslu ano. Pozorujeme lidský druh v prostředí, které si sám vytvořil. Svět, ve kterém dnes žijeme, jsme stvořili my. Ale nežije se nám v něm úplně dobře, městský život je každodenní boj. Nezaměřujeme se na jedno konkrétní místo, ale když se podíváte aspoň na dva, tři filmy z toho cyklu, tak můžete pozorovat něco obecného. Něco, co můžeme označit jako homo urbanus. Snažíme se tenhle způsob života nějak reflektovat a myslím, že z těch filmů je zřejmé, že máme co zlepšovat.

Lemoine: Z antropologie jsme si vypůjčili určité metody pozorování, ale přece jen děláme umělecký projekt. Nejsme vědci, zajímají nás i filozofická a poetická hlediska toho, jak dnes ve městech žijeme. Zkoumáme také, co určité skupiny lidí v rámci města spojuje, ale zabýváme se i samotou a osamělostí městského člověka.

Lišily se vaše dokumentaristické metody podle toho, kde jste natáčeli?

Bêka: Náš postup byl všude stejný. Přijeli jsme do města, které jsme většinou neznali, a začali jsme se jím procházet bez nějakého jasného cíle. Jsme prostě jen zvědaví, jak lidé žijí a co se kolem nás děje. Takže pozorujeme, děláme si poznámky a první den ještě většinou moc nefilmujeme. Nejčastěji pak narazíme na někoho, kdo se nám zdá zajímavý, a tak ho začneme sledovat. Prostě normálně pronásledujeme lidi, což je někdy nebezpečné, protože si myslí, že jsme kriminálníci. Dostaneme se tak ale i na místa, o kterých bychom se jinak nedozvěděli. Takže celé je to hlavně o procházení a o vnímavosti ke svému okolí. Někdy se dostaneme i na nebezpečná místa, ale o ty se moc nezajímáme, my se soustředíme na obyčejnou každodennost.

V projektu Homo Urbanus ukazují pouliční život v šesti světových metropolích a snaží se zjistit, jak dnešní globalizovaná města ovlivňují naši identitu a jestli budeme brzy všichni na planetě žít stejně|foto: CAMP

Lemoine: Jeden z největších rozdílů mezi těmi městy a kulturami je reakce na přítomnost kamery. Někde je natáčení úplně v pohodě, jinde naopak velmi obtížné. Je strašně zajímavé pozorovat, jak je jedna kultura exhibicionistická a další naopak velmi uzavřená.

Bêka: Třeba v Maroku je to těžké, ačkoli máme velmi malou kameru a snažíme se maximálně respektovat lidi, které natáčíme. Stejně se ale neradi nechávají točit, takže nám trvalo docela dlouho, než naši přítomnost akceptovali. V Japonsku se jim to taky nelíbí, ale nedají vám to najevo. A naopak třeba v Neapoli natáčení milují, a dokonce vás prosí, abyste je nafilmovali.

Přežijí podle vás tyto místní rozdíly a lokální identity?

Bêka: Ne. Rozdíly mizí a světové metropole jsou si čím dál podobnější. Myslím, že mizí i lokální identity. Možná ale vytváříme nějakou novou. Dnes to třeba ještě nevidíme zřetelně, ale lidé žijící ve městech vědí, jak přežít. Vynalézají nové životní strategie.