Holka z Roztoky. Příběh Heleny Maršíkové, rozené Chanele Drumerové
Helena Maršíková se narodila 10. května 1926 na Podkarpatské Rusi jako Chana (Hanele) Drumerová, říkalo se jí Chanele. Na svět přišla v obci Roztoka na Podkarpatské Rusi, jako dcera židovských rodičů Mojžíše (Mozese) Drumera a Blanky, rozené Eizenbergerové.
Otec pracoval jako truhlář, maminka Blanka se starala o rodinu, domácnost a malé hospodářství. Drumerovi měli pět dcer: nejstarší Markétu, pak Jenny, Lenku, jako čtvrtá přišla Helena a nakonec Fanynka-Fejgele. Doma se mluvilo jidiš, česky se děti učily až ve škole od kantora Josefa Hájka, pocházejícího ze Všetat.
V polovině třicátých let Fanynka zemřela, těžce nemocná matka ji přežila jen o několik měsíců. Starost o rodinu převzala babička a nejstarší sestra. Protože se v Roztoce i v Iršavě špatně hledala obživa, odjely Heleniny sestry Markéta a Jenny ještě před válkou do Belgie, kde pracovaly jako služky.
Za války
Roku 1939 anektovali Podkarpatskou Rus Maďaři a o dva roky později odešla z domova do Budapešti i sestra Lenka. Helena zůstala jen s otcem a babičkou, žili v dnes jen obtížně představitelné chudobě. Protloukali se do jara 1944, kdy Maďarsko obsadila německá armáda. Od dubna museli Židé nosit hvězdu a začali je svážet do ghett.
„Brzy po okupaci pro nás přišli. To už jsme se dozvěděli, že četníci a Němci chodí od vesnice k vesnici, mají seznamy a berou všechny Židy. Nebylo kam utéct, báli jsme se. Tatínek sice říkal, že bychom mohli utíkat do lesů, ale kluky, kteří to udělali, stejně pochytali. Přivezli je hrozně zřízené.“
Konečná stanice: Osvětim
Dne 3. dubna 1944 byla Helena spolu s otcem a babičkou odvezena do blízké obce Iršava, odkud pokračovali do ghetta v Mukačevě. V polovině května byli zařazeni do transportu do vyhlazovacího tábora Osvětim-Birkenau.
Transportů z mukačevského ghetta, sestavených z dobytčích vagonů, bylo celkem devět a v nich 28 857 lidí. Helenina babička v ghettu zůstala. „Nikdy jsem se nedozvěděla, co udělali s těmi starými lidmi, kteří se nemohli hýbat. Děsí mne představa, že je možná pohřbili živé.“
Krátce po příjezdu do Birkenau viděla Helena naposledy otce Mojžíše Drumera: „Do smrti na to nezapomenu. Nevím, v které skupině tatínek stál, ale zřetelně jsme se dívali jeden druhému do očí, tak jasně, jako by mi chtěl něco říct. A už jsme museli pryč, rozloučili jsme se jen tím pohedem… Ale za ten pohled jsem byla vděčná.“
Práce v Německu a osvobození
Po několika dnech byla Helena odvezena z Osvětimi do pracovního tábora v Krakově-Plaszowě. Po třech měsících následovala další deportace do Osvětimi, kde přežila četné selekce.
Po pěti týdnech byla deportována jako pracovní síla do Augsburku - patřila k pětisetčlennému ženskému pracovnímu komandu, jež spadalo pod tábor Dachau. Kvůli bombovým útokům byla v březnu 1945 převezena do Mühldorfu. Dne 30. dubna 1945 ji osvobodila americká armáda.
Poválečná léta
Po válce se spolu se sestrou Lenkou přestěhovala do severočeských Teplic. „Bála jsem se někomu říct, že jsem Židovka a že jsem byla v koncentráku. Bylo to strašně těžké. Bála jsem se, že když to řeknu, budou na mně zlí nebo mě prostě nevezmou mezi sebe. Byla to taková těžká skvrna na člověku.“
V létě 1949 přesídlila do Prahy, kde žije dodnes. Helena Maršíková je vdova, má dvě děti, šest vnoučat a několik pravnoučat. O svém osudu napsala knihu vzpomínek Holka z Roztoky. Zvláštní kapitola je jejímu osudu věnována i v knize Zdálo se, že Bůh je lhostejný – publikace zachycuje deset židovských osudů a opírá se o cyklus Příběhy 20. století.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
