Hledal nálože nastražené teroristy. Příběh britského vojáka v Afghánistánu

V obtížném a prašném terénu afghánské provincie se podomácku vyrobené nálože umístěné pod zemí rychle staly nejobávanější zbraní Talibanu.

„Z lidí, kteří byli trhavinou vyhozeni do povětří, jsou doslova trosky, a když je najdete, často ani nemají lidskou podobu,“ říká šéfchirurg Anthony Lambert, který pracuje v úrazové nemocnici na vojenské letecké základně Camp Bastion v provincii Hilmand.

V době, kdy se na podzim roku 2011 vydal voják Chris Scott na svou první cestu do Afghánistánu, britská armáda zavedla protiopatření ve snaze najít improvizovaná výbušná zařízení, ještě než vybuchnou.

Dvacetiletému Scottovi byla svěřena role předáka, odpovědného za ochranu života 30 mužů, kteří šli na obhlídce za ním. „Prostě jsem šel vepředu a kontroloval jsem terén, abych tudy provedl celou patrolu,“ vypráví Chris Scott. „Šlo mi to a celá četa mi věřila. Ta práce mi dávala pocit, že jsem důležitý.“

Čtěte také

Scottova četa měla chránit silnici číslo 611, hlavní cestu spojující dvě velká města v provincii Hilmand. Používají ji místní lidé, vojenské jednotky, ale i Taliban, takže se z ní stala nebezpečná trasa, kde stále hrozil výbuch.

Scott vybavený detektorem min měl prověřovat střeženou oblast, ale daleko náročnější byl pocit odpovědnosti za životy jiných lidí. „Ale nemůžete na to pořád myslet,“ říká Chris Scott, „protože pokud byste se z toho rovnou nezbláznil, tak byste ani nevylezl z postele. Ten tlak byl neuvěřitelný.“

Cvičení vojáků na misi v Afghánistánu|foto: Aleš Spurný

Když se Scottova matka Lesley v Británii dověděla, co má její syn ve válce na starosti, byla hodně vyděšená. „Chris o sobě dával pořád vědět, takže jsem věděla, že je předák a že je hodně na ráně,“ vypráví paní Scottová.

Taliban po sobě vždycky nechával stopy v místě, kde zakopal minu, takže se dalo poznat, kde je. Jakmile vypadalo cokoli podezřele, Scott to začal vyšetřovat jako první a lehal si přitom čelem na zem.

„Vezmete si prostě do ruky přezku od opasku a natáhnete ji co nejdál, aby oblast výbuchu byla co nejdál od vašeho obličeje, a doufáte, že kdyby se něco stalo, tak přijdete jen o ruku. A pak se pomalu, kámen za kamenem, probíráte prachem a špínou a postupně prohledáváte zem.

Čtěte také

Když jsem nic nenašel, řekl jsem všem, že je to dobrý, a pak jsem tam stoupl sám. A pak jsem opravdu věděl, že je to čistý. Protože kdybych to jen řekl, a někdo za mnou by vyletěl do vzduchu, nesnesl bych pomyšlení, že to je moje vina.“

Paní Lesley Scottová si během synova pobytu v Afghánistánu vedla deník, kde si zaznamenávala své myšlenky. Stanice BBC z něj uveřejnila úryvky, z nichž je patrná její úzkost:

Podmínky v Afghánistánu jsou pro vojáky velmi těžké|foto: Michal Černý

„Už o tobě týden nic nevím, a říká se, že žádné zprávy jsou dobré zprávy. Bojím se, že už si to ani nepřečteš. Pokaždé, když slyším jet auto, skočím k oknu a doufám, že tam nebudou dva chlápci ve vojenské uniformě. Bylo by teď moc hezké slyšet tvůj hlas.“

Během šesti měsíců, kdy Chris Scott sloužil v Afghánistánu, objevil více než stovku nastražených výbušnin, které pak byly pod kontrolou odpáleny, takže zachránil život mnoha lidí. „To potom máte pocit, že jste něco dokázal,“ říká Scott. „Jo, někdo to tam dal, aby mě zabil, a já to našel.“

Ale Scottovy vzpomínky na jeho poslední službu před návratem do Velké Británie po sobě zanechaly hlubokou jizvu.

Když byl naposled určen jako předák, doprovázel ho voják, který na něj dával pozor, a jeden z jeho důstojníků, kapitán Bowers. Všechno co si z té doby pamatuje, je zvuk náhlé mohutné exploze.

„Pamatuju si jen, že mě to odhodilo na stranu a na zem. Všechen prach z té cesty jsem měl v obličeji, všechno kolem mě lítalo a moje první myšlenka byla, že jsem to já,“ vzpomíná Chris Scott.

„První, co jsem udělal, bylo, že jsem vstal a řekl jsem – je to dobrý, jsem v pořádku. Nevěděl jsem, jestli jsem v pořádku, nic jsem si nezkontroloval ani neprohlédl, byla to jenom má první reakce,“ vysvětluje.

„Když jsem se otočil, kapitán Bowers byl pryč, prostě tam nebyl. Blakey křičel „Kde je šéf?“ a my jsme jen prostým okem obhlédli krajinu kolem. Byl asi dvacet metrů od nás v nějaké suti a nebyl na tom dobře.“ Nakonec kapitán Bowers svým zraněním podlehl, uzavírá BBC.

Zpracováno ze zahraničního tisku.