Hitlerův lidový stát aneb Diktatura sociální podbízivosti

Zda se autor úspěšné knihy dočkal také opravdu upřímně souhlasné reakce čtenářů, zejména těch dříve narozených, je veliká otázka. Hitlerovo loupežné tažení Evropou, rasová válka a národní socialismus vůbec jsou zde totiž interpretovány jako fenomén stručně vyjádřitelný slovy podplácení národa prostřednictvím materiálních výdobytků a sociálních výhod. Hitler od začátku sliboval výstavbu příkladného sociálního lidového státu, v němž budou jednou provždy odstraněny sociální třídy. Národní socialismus předpokládal historické vítězství proletariátu a buržoasie byla nahlížena jako nedůstojná odumírající třída.

NSDAP propagovala antielitářskou, pro evropského intelektuála dvacátého století lákavou blízkost klidu. Strana přitahovala tisíce vzdělanců, kteří vědomí své třídní příslušnosti ztratili v zákopech první světové války. Integrovala socialisticky smýšlející dělníky, řemeslníky a zaměstnance, kteří doufali v společenské uznání a lepší budoucnost svých dětí. Hitlerovo Německo bylo vedeno mládím, v roce 1933, kdy se NSDAP chopila moci, bylo Goebbelsovi, šéfovi propagandy, teprve pětatřicet let, Heidrichovi osmadvacet, Aichmannovi zodpovědnému za organizování holocaustu šestadvacet. Byli to studenti a čerství absolventi vysokých škol, rebelující děti starých elit a nemálo z nich mělo socialisticko-komunistické zkušenosti.

Aichmann ve svých pozdějších memoárech mnohokrát zdůrazňoval, že jeho politický cit vždy ležel vlevo, národní socialismus a komunismus podle něj byly svého druhu sourozenci. Spisovatel Wolfgang Biehler objevil, že individuální JÁ musí být podřízeno kolektivnímu MY, z nějž budoucí německé umění bude pít jako z pramene. Nacistické vedení zavedl doposud téměř neznámý termín dovolená, zdvojnásobilo počet dnů pracovního volna, začalo rozvíjet masovou turistiku, dramaticky a poměrně rychle snížilo nezaměstnanost, vzbudilo lidový zájem o vlastnictví motorových dopravních prostředků. Nacistický stát podporoval rodiny s dětmi, znevýhodňoval svobodné a bezdětné, chránil rolníky před nepříznivými zvraty světového trhu a počasí. K prvním nacistickým zákonům náležely takové, jež omezovaly práva věřitelů a přály dlužníkům.

Zákon o odstranění starých dluhů měl zamezit zbídačení národa, ba dokonce i soudní vykonavatelé se měli vyhnout tvrdosti a byl jim výslovně uložen sociální cit. "Německo bude největším tehdy, když ti nechudší se stanou nejvěrnějšími občany," prohlásil Hitler. Po vypuknutí války byla zvýšena ochrana práv uživatelů bytů, majitelům domů byla naopak uložena mimořádná válečná daň. Nesměly být soudně obstavovány odměny za přesčasy, dovolenou, vánoční a dětské přídavky. Hitler, straničtí funkcionáři, ministři a poradci byli pravými mistry klasické politiky dobré nálady. Neustále si kladli otázku, jak zajistit a ještě zlepšit všeobecnou spokojenost, jejich úsilí se dá nazvat diktaturou sociální podbízivosti, veřejný souhlas, nebo aspoň lhostejnost si kupovali a předpláceli každý den. Poté, co rozpoutali druhou světovou válku, pečlivě dbali na to, aby přidělování potravin bylo uznáno jako spravedlivé zejména jednoduchými lidmi, jichž bylo nejvíc.

Rodiny vojáků dostávaly osmdesát pět procent dosavadního příjmu a nezřídka si tak žily lépe než v dobách míru. Zejména připočteme-li k tomu metrákové dary přivážené dovolenci a balíky z obsazených zemí. Rolníci, dělníci, malí a střední zaměstnanci nebyli zatíženi válečnou daní, zažili sociální vzestup a rovnost v doposud nepoznané míře. Příspěvky na činži, sociální pojištění, pomoc při splácení hypoték, levnější uhlí a brambory, pomoc studujícím dětem a snížení účtů za zubaře byly poskytovány nebyrokraticky a rychle. Mnohá dělnická žena už nemusela chodit do práce a poprvé v životě nebyla odkázána na náladovost manžela, který byl na frontě. Během druhé světové války říše přispěla rodinám na tehdejší poměry pohádkovou sumou dvacet sedm a půl miliardy říšských marek. Ještě v březnu 1945, kdy Rusové dávno překročili Odru a Američani se blížili k Würzburgu, Goebbels odmítl daňovou reformu, protože se mu jevila jako asociální. Nacistická vláda nikdy neriskovala Němce alespoň přibližně informovat o finančních nákladech války.

Na rozdíl od Churchilla se Hitler neodvážil slibovat národu krev, pot a slzy a nikdy nežádal od lidu, aby mu svěřil své úspory na deset nebo dvacet let jako půjčku na zářivou budoucnost. Přitakání Němců k národnímu socialismu většinou nepramenilo z ideologického přesvědčení, ale bylo znovu a znovu kupováno systematickým sociálním dobrodiním. Nacistické vedení neproměnilo většinu Němců ve fanatiky a přesvědčené nadčlověky, nýbrž v pouhé uživatele, z nichž nemálo propadlo zlatokopecké horečce. Jednodušší lidé se nejednou stali vlastníky věcí, o jejichž existenci ještě před pár lety neměli nejmenší tušení. Uvěřili na brzkou budoucnost, v níž poteče mléko a med. Věděli, co dnes dobudeme, z toho budeme zítra žít. Z toho však vyplývalo špatné svědomí, zvláštní nejistý pocit, buďto zvítězíme, nebo zanikneme. Základní problém německé válečné finanční politiky spočíval v neustále stoupající kupní síle obyvatelstva, přičemž produkce spotřebního zboží naopak vytrvale klesala v prospěch zbrojařského průmyslu. Začal kvést černý trh, výměnný obchod a šířila se inflace. Řešení bylo nasnadě.

Kobylkovité vyžírání okupovaných zemí umožněné nadhodnocením říšské marky a zavedením bezcenných, takzvaných vojenských peněz. Němečtí vojáci posílali domů polní poštou miliony balíků s kávou, špekem, máslem, likéry, hedvábím, vajíčky, botami, medem a kakaem a punčochami, kožichy, hodinkami, medikamenty, nábytkem, šperky, šatstvem, cigaretami, parfémy a koberci. V Norsku hrozilo úplné vyhubení herinků zasílaných do Německa hned v celých vlacích. Už v roce 1939 psal voják Heinrich Böll, pozdější slavný spisovatel, že v Rotterdamu je čtvrt kila kávy za pouhých padesát feniků. "Moji milí, pošlete mi všechny peníze, které můžete doma postrádat." Vojáci přijíždějící domů na dovolenou byli obloženi nabitými kufry a ranci jako vánoční stromečky. Celní předpisy omezující dovoz do říše byly u dovolenců zrušeny. Göring prohlásil: "Německý voják si smí přivést tolik, kolik unese."

Obzvláště neveselou kapitolu knihy přestavují informace o vyvlastnění německých Židů. Do konce roku 1937 podle profesora Aly nebylo možno mluvit o nějakém systematickém vyvlastňování, spíše šlo o stále lépe organizovanou částečnou konfiskaci. Totální vyvlastnění Židů přišlo teprve s připojením Rakouska k říši, za to však s plnou silou. Göring tehdy vysvětlil, proč právě on se musí zabývat židovskou otázkou, přestože by s tím prý raději neměl nic společného. "Jinak bych přirozeně nevěděl, jak mám splnit svůj čtyřletý hospodářský plán." Jenom takzvaná židovská pokuta říši přinesla jednu miliardu říšských marek, neboli jednorázové zvýšení státních příjmů o šest procent. V širokých vrstvách obyvatelstva to bylo kvitováno s povděkem. Velké deportace německých Židů začaly v říjnu 1941. Týkaly se především severo a západoněmeckých měst.

V Berlíně, Kolíně, Hamburku nebo Frankfurtu poničených bombardováním bylo třeba bytů pro Němce. Vybombardovaným německým rodinám byla poskytována také rychlá pomoc ze zabaveného židovského majetku, nábytek, prádlo, kuchyňské zařízení, dokonce i hračky. Přednost samozřejmě dostávaly opět rodiny s dětmi. "Dá se tak říci," uzavírá profesor Aly, "že obtíže se zásobováním německého obyvatelstva a snaha udržet jeho vysokou životní úroveň a tím jeho spokojenost podstatně urychlily vyvraždění evropských Židů." Válka byla nakonec jediným směrem, jímž se nacistické Německo vůbec mohlo pohybovat. Dvanáct let, v období 1933 až 1945, prožili Němci jako permanentní výjimečný stav, na kolotoči událostí ztratili jakoukoliv rovnováhu a smysl pro míru. Hitler si počínal podobně jako diletantský provazochodec udržující rovnováhu jen za pomoci stále rychlejších kroků bez cíle, které nutně vedou k pádu. Fundovaná a bohatě dokumentovaná kniha Hitlerův lidový stát je uzavřena vzpomínkou britského důstojníka Juliuse Posenera, který se v dubnu 1945 vrátil do své německé vlasti.

Předtím prošel italskou frontou. V Neapoli viděl stovky vyhladovělých, otrhaných, bledých a beznadějných lidí. Později také Francií, kde zničující účinky války byly patrné podstatně méně. Ale co to bylo proti milým, bíle oblečeným německým děvčatům, jež v podvečer korzovala v troskách svého města. Zničení německých měst sice bylo horší, než Posener očekával, ale zato ho překvapil vzhled obyvatelstva. Lidé vypadali dobře, byli růžoví, čiperní a velmi dobře oblečení. Ekonomický systém udržovaný miliony zotročených rukou a loupeží celého kontinentu zde ukázal své výsledky. Ke knize o technice sociální podbízivosti jsem se v posledních měsících několikrát vrátil s pocitem jisté závisti. Uvědomil jsem si totiž, že podobně kvalitní studie o politických, hospodářských a demografických poměrech v někdejším komunistickém Československu u nás zatím bohužel nevycházejí. Nezastupitelnou roli vědy se tu a tam pokouší suplovat alespoň žurnalistika. Útěchou a také nadějí je mi skutečnost, že Němci na sebereflexi potřebovali několik desítek let.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .