Historie jako zpětné zrcátko

Ti, kteří s takovým názorem nesouhlasí, oponují často slovy, že "historie je učitelkou života". Osobně považuji takové tvrzení spíše za reklamní slogan než za pravdivou tezi. Pokud bych mu totiž věřil, musel bych si připustit dvě z pedagogického hlediska nepřijatelné věci. Že totiž "paní učitelka Historie" nijak neoplývá pedagogickými dovednostmi (ale ani potřebným pedagogickým taktem) a že lidstvo je ten nejméně vzdělávatelný žák, který kdy zasedl do školních škamen. Navíc - nikdy a nikde se ještě neobjevila "paní učitelka Historie" a nechtěla vyučovat. Vždy to byl jen jakýsi historik, který její poznání - lépe či hůře, zajímavě či nezajímavě - zprostředkovával.

Potřebnost ohlédnutí do historie proto přirovnávám spíše k pohledu do zpětného zrcátka v jedoucím autě. Nemusíme se přitom nijak přesvědčovat o tom, že i bez zpětného zrcátka auto jede a řidič může dojet (třeba i bez problémů) k vytouženému cíli. Taková jízda ale má několik nikoliv nepodstatných háčků. Pokud nebude mít možnost občasného pohledu do zpětného zrcátka, nebude mít řidič celkový a potřebný přehled. Bez zpětného zrcátka a pohledů do něho může vyvolat na silnici řadu zmatečních a nebezpečných krizových situací. Ztratí ale i možnost nového pohledu na věci, které již minul a kterým dříve nevěnoval pozornost pro přílišnou rychlost nebo proto, že byl v okamžiku míjení oslepen nebo soustředěn na něco jiného. Případně to vidět ani nemohl, protože v okamžiku míjení předjížděl kamion. Neměl by ani možnost reálně si ověřit a uvědomit, že řada věcí se z jiného úhlu pohledu může jevit i jinak.

Zpětné zrcátko proto není na autě věcí zbytečnou a nepotřebnou. Navíc je předepsanou součástí výbavy každého vozidla. A povšimněme si, že dávno pryč jsou doby, kdy měla auta jedno zpětné zrcátko. Dnes mají běžně tři - a je to dobře. V každém je totiž vidět nejen něco jiného, ale všechny skutečnosti za autem zobrazuje a přibližuje jinak.

Pohledy do zpětného zrcátka v autě však nemohou být dlouhé a ztrnulé, ale spíše rychlé a časté. Řidič se musí dívat - ať chce či nechce - především dopředu. Musí být soustředěn především na svůj cíl. Současně si ale musí zachovávat i celkový přehled o situaci a připomínat také to, co již minul. Právě při pohledech zpět a z různých úhlů mnohem dříve rozezná, zda nejezdí v jakémsi bludném kruhu a zda je jeho jízda ještě skutečně jízdou vpřed. A třeba zda ti, které někde předjel, neodbočili na jinou a lepší cestu. Pokud si uvědomí, že na určité cestě už byl, budou se mu snadněji překonávat i její překážky a nástrahy.

Historie by proto pro nás měla být oním nezbytným a potřebným zpětným zrcátkem. Naše pohledy do minulosti by proto měly být obdobné pohledům řidiče do zpětného zrcátka. Rozhodně ne obdivně zasněné a glorifikující, ani plné staromilství a nostalgických vzpomínek. Měli bychom ovšem být připraveni na to - a smířit se s tím -, že někdy bývá pohled do historie nepříjemný. Uvědomíme si při něm totiž, že řadu stejných problémů jako my řešili již naši předkové. A mnohdy dokonce poučeněji, rychleji, lépe a s větším výsledným efektem. Poznání, že nejsme takovými mistry světa, jak se na počátku 21. století s nemístným sebevědomím často domníváme, bývá nepříjemné a mnohdy až kruté. Stále bychom měli mít na paměti také to, že i naše současnost není ničím víc než spojníkem mezi minulostí a budoucností. A neměli bychom proto ani ji, ani sebe, nijak přeceňovat.