Historická území jako politický nástroj státní expanze

19. říjen 2014
Za hranou

Potřeba domoviny je spojena s každou entitou, když přeroste v požadavek na suverénní stát, jde o politický nacionalizmus. Ten se začal projevovat v 19. století, kdy se národy vymezovaly proti panovníkovi.

Už nešlo o identifikaci s jeho mocí „z Boží vůle“ a loajalitu vůči němu, jak konstatoval v pořadu Za hranou filosof Ladislav Zemánek. Národy, tak jako český, vnímaly monarchii jako cizí a částečně nepřátelskou moc.

Jde přitom o jakýsi historický paradox, či deformační oblouk od původní role panovníka. Tak z královny Skotů se stala královna Skotska, upozorňuje doc. Bořivoj Hnízdo.

Pouze belgický král je dodnes králem Belgičanů. Moderní dějiny tedy patří teritorialitě a suverenitě státu. A ten usiluje o ochranu svého území, o získání geopolitické výhody, o návrat „historických“ území. Nejstabilnější jsou proto ty hranice, které jsou nejstarší. O revize hranic usilují státy právě v těch případech, kdy cítí slabou historickou podporu nároků svých sousedů.

PhDr. Jaroslav Láník k tomu ještě dodává etnický faktor. Územní nároky se totiž opírají právě o přítomnost příbuzného, nebo dokonce totožného původu obyvatel na „historickém“ území. Samozřejmě ten termín tady je, ale dá se nebezpečně zneužít. „Kdybychom ‚řízli‘ Evropu, ve kterémkoliv století, tak zjistíme, že každý stát měl své období rozmachu, které se projevilo jeho územní expanzí,“ varuje Dr. Láník.

autor: dst
Spustit audio