Hidžáb je teď v Íránu horké téma. Hrozí tam i revoluce, ale z jiného důvodu, říká analytik Kraus

V poslední době začínají íránské ženy revoltovat, potají tančí na večírcích, ale i na ulicích, a hlavně: odkládají hidžáb. Podle bezpečnostního analytika a odborníka na Blízký východ Josefa Krause z Masarykovy univerzity vždy ale záleží na závažnosti prohřešku.

„Pokud si sundá šátek nahodile, riskuje jen napomenutí hlavně od starších dam. Ty i v Íránu pečlivě hlídají ženské oblékání, stejně jako bdělí kolemjdoucí nebo policie. Pokud jde ale o závažnější přečin, třeba bikiny na pláži nebo nepřístojnost na veřejnosti, může se taková dívka dostat i na delší dobu do vězení,“ vysvětluje Kraus.

Je to případ od případu

Hodně přitom záleží na regionu, jestli se incident stal ve velkém městě, nebo na konzervativním venkově, jestli v moderní západní provincii, nebo v kulturně konzervativních částech Íránu.

„Povinné nošení hidžábu je tam teď opravdu horké téma. Hodně se hovoří o tom, jestli by to měla ženám nařizovat státní autorita, anebo je to na nich. Ale dokonce i podle oficiálních a státních průzkumů veřejného mínění je společnost v pohledu na šátek rozdělena 50:50.“

Žena v Saúdské Arábii odešla z domova bez hidžábu i abáji. Před několika dny byla zatčena

Malak al-Shehri ze Saúdské Arábie, kde je po ženách striktně vyžadováno nosit pokrývku hlavy (hidžáb) a ještě přísnější jsou pravidla pro nošení svrchního oděvu (abája), se nedávno rozhodla vzdorovat a vyrazila do ulic oblečená „jen“ v šatech a kabátu. Poté, co na svém twitterovém účtu oznámila, že opouští svůj domov bez hidžábu i bez abáji, tweet zanedlouho doplnila i o dokumentační fotografii na ulici. Odveta ortodoxních muslimů na sebe nenechala dlouho čekat – po sociálních sítích se vůči ní začaly šířit nenávistné projevy, mnoho Saudů se dovolávalo zatčení a potrestání, i trestu smrti. Hashtag v arabštině „Žádáme zatčení rebelky anděla Shehri“ byl doprovázen větami jako „Voláme po krvi“, „Zabijte ji a její tělo hoďte psům“ nebo „Nejmenším trestem pro ni by bylo setnutí hlavy“. Podle zpráv deníku Al-Sharq byla mladá žena, jejíž jméno Shehri znamená v překladu „anděl“, před několika dny skutečně zatčena. Potrestána zatím údajně nebyla. Kvůli hrozbám, které si tím vysloužila, však fotografii, post i celý twitterový účet smazala. Její čin vyvolal krom nevole také mnoho chvály, především ze strany žen, které ji za její statečnost přirovnávají k aktivistce Rose Parksové.

Kraus ale připomíná i relevanci podobných statistik, protože z důvodů obav z následků vám lidé prostě úplnou pravdu nikdy neřeknou. „Skutečný názor obyvatelstva se nedozvíte ani z nejrůznějších zahraničních anket, protože pouze omezené množství lidí umí anglicky, nebo vůbec chce odpovědět. Vyjadřuje se opravdu jen menšina, mladší generace z velkých měst,“ vysvětluj.

Íránu hrozí revoluce

Na druhé straně je prý třeba přiznat, že v Íránu roste silné napětí. „Ne kvůli ženské revoltě s hidžábem, ale protože se lidé chtějí mít líp. Požadují ekonomicko-společenské změny. I taková drobnost, jako je odhození šátku, ale nakonec může vyústit v revoluci. Šátek přitom klidně může být rozbuškou, ne ale hnacím motorem revoluce.“

Každopádně, že by se žena mohla oblékat jako dnes, měla make-up, nebo se dokonce na veřejnosti líbala, to by za Chomejního v 80. letech rozhodně možné nebylo.
Josef Kraus

Kraus odhaduje, že by hlavním motivem případné revoluce mohl být katastrofální stav ekonomiky země. „Současný režim není schopný dát takové statky, jaké si lidé přejí. Všude je draho, velká nezaměstnanost, a když už práci máte, tak vyděláváte málo.“

Tlak na změnu roste

Chodit v hidžábu je stejné jako nosit uniformu SS, vysvětluje lídr pražské kandidátky SPD

• Upravit
• Smazat

Rakousko se přidalo k zemím, které úplně nebo částečně omezují zakrývání větší části obličeje nebo těla na veřejnosti, Ačkoli rakouský zákon je formulován nábožensky neutrálně a týká se například protiprachových roušek nebo masek, omezení se nejčastěji vykládá jako boj proti zahalování muslimských žen. Prospěje toto opatření bezpečnosti a kulturní vyváženosti na starém kontinentě, nebo hrozí, že se sami připravíme o svobody, ze kterých vyrůstá moderní Evropa?

Většina Íránců přitom nestojí ani o nějakou sekularizaci. „To zaznívá opravdu málo, o oddělení státu od náboženství tam opravdu lidé dvakrát nestojí. Tlak na změnu je ale dnes opravdu velký. Současný režim to buď ustojí, nebo musí nabídnout velké ústupky. Iránská společnost intenzivně vře, dokonce bych to přirovnal k 70.−80. letům u nás. Lidé s režimem kolaborují jen kvůli osobním výhodám. Když jim přestane dávat ekonomické výhody, tak vytvoří tlak na změny.“

Íránci by prý ale rozhodně nesnesli nějakou změnu, která by přišla zvnějšku. „To lidi rádi nemají, dokonce trpí nechutenstvím kvůli vměšování někoho cizího do vnitřních záležitostí, nedej bože k nějakému svržení režimu. Spokojeni nejsou, ale pomoc někoho cizího by určitě odmítli,“ dodává analytik Josef Kraus.