Herečka Žádníková-Volencová hraje na flétnu spolu s dcerami. „Mít s dětmi společný zájem je dar,“ říká
Známá je z televizních obrazovek i z prken Dejvického divadla, její vášeň pro umění ale začala už u loutkových představení. Hradecké divadlo Drak ji inspirovala k podání přihlášky na DAMU, kam se úspěšně dostala. „Katedru vedl i tehdejší umělecký šéf Divadla Drak Josef Krofta a obklopil se tvůrčím týmem, který šel ve způsobu uvažování stejným směrem,“ říká v pátečních Hovorech herečka a hudebnice Zdeňka Žádníková-Volencová.
K umění měla blízko už od dětství, třeba na flétnu se začala poprvé učit ve 14 letech. „Můj otec kdysi dávno v Itálii slyšel v kostele hrát flétnistu a jemu se ten zvuk nesmírně líbil. Tak mě přihlásil na hodiny a koupil mi příčnou flétnu,“ vzpomíná.
Že u nástroje vydržela doteď, přisuzuje zájmu a snaze okolí: „U mě to šlo pomalu, postupně a hlavně přes vztah k paním učitelkám.“
Čtěte také
„Já jsem měla skvělé pedagožky tehdy na lidové škole umění a posléze na základní umělecké škole v Praze, kde jsem pokračovala, a tím, že jsem milovala své paní učitelky, které milovaly mě, tu hudbu a příčnou flétnu, tak ten vztah byl a je neprůstřelný,“ dodává s tím, že v podobném duchu teď učí své dcery.
Navíc je společný trénink podle ní vzájemně sbližuje: „Pro mě je to skvělé, ale jak jsem netrpělivá, tak teď už je to o tom, že starší holky říkají: Mami, my se to naučíme, běž pryč a přijdeš až na závěr.“
„Teď cvičíme hodně, protože i vystupujeme, a je to krásný. Máte i něco společného s těmi dětmi a mít společnou práci nebo zájmy, které přetrvávají do nejvyššího věku, je takový malý zázrak, je to dar,“ vysvětluje Žádníková-Volencová.
Covidová zoufalost
Od pátku bude hudebnice vystupovat na Festivalu hudby Dobříš. Společně s houslovým virtuosem Jaroslavem Svěceným ho nejen založila, ale také tvoří vystupující uměleckou dvojici. Jako řada věcí se i tento nápad zrodil během covidové pandemie.
Čtěte také
„My jsme byli zoufalí. Hnacím motorem byla naprostá zoufalost, protože jsme se ocitli v covidovém období, v naprosté umělecké nečinnosti. A to je něco, když jste člověk kreativní, co vás prostě spolehlivě ubíjí,“ popisuje.
Myšlenka se však zalíbila vedení města i některým obyvatelům: „Navíc se to potkalo i s podporou knížecí rodiny Colloredo-Mansfeld a hlavně s vedením města Dobříš. Dostali jsme i podporu Petry Peckové (STAN) jako hejtmanky a všechno se sešlo ve správný čas na pravém místě. A teď je z toho nádherná tradice, která pokračuje.“
Oblíbenost open-air akce na dobříškém zámku podle Žádníkové-Volencové souvisí i se specifickou atmosférou a stylem, který během několika ročníků stihli vybudovat.
„Řekla bych, že proběhla taková širokospektrální intoxikace publika, že to vlastně vyžadují, očekávají, těší se na to. Kdybych tam předvedla nějakou jako klasickou, důstojnou moderaci a ohlášení jednotlivých čísel, tak se to nesetká s nadšením,“ zhodnocuje.
Celé Hovory si poslechněte na začátku článku. Ptal se Vladimír Kroc.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka

Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.

