Heraldika stojí rozkročena mezi vědou a uměním. Svůj znak může mít každý, tvrdí genealog

Heraldika vznikla v západní Evropě v první polovině 12. století na bitevních polích. „Na štíty bojovníků byla malována znamení podle určitých pravidel. Důležité bylo, aby byla zřetelná a zdaleka viditelná. Ve chvíli, kdy ta znamení začala být dědičná z otce na potomky, mluvíme o začátku heraldiky,“ popisuje Jan Oulík.

Čtěte také

Zájem o geneaologii stoupá. Podmínky pro pátrání nikdy nebyly lepší, myslí si geneaolog Slaboch

Od potřeby viditelnosti se odvíjejí i přísná pravidla. „Heraldika má čtyři barvy – červenou, černou, modrou a zelenou – a dva kovy, zlato a stříbro, a kromě toho ještě kožešiny. Platí zásada, že když máte figuru v některé z barev, štít musí mít tinkturu kovu, anebo naopak,“ vysvětluje heraldický kreslíř.

Důležité je také to, aby byla rozeznatelná a odlišitelná jednotlivá znamení ve znacích. „Český lev je například takzvaně ve skoku, má rozevřená ústa neboli tlamu a zvýrazněné pohlavní znaky. Heraldika nekreslí reálné obrazy, jsou to jakési stylizované figury,“ uvádí Oulík.

Každý znak navíc musí mít svůj heraldický popis. „Ten popis je důležitější než samotná kresba. Je naprosto srozumitelný a stručný. Podle popisu znak nakreslí každý heraldický kreslíř kdekoli na světě, aniž by ho předtím viděl,“ dodává.

Mezi vědou a uměním

Jan Oulík je občanským povoláním mluvčí Charity Česká republika. Heraldika je pro něj ale velkým celoživotním koníčkem. „Kdo v heraldice hledá tajemství nebo romantiku, najde je tam. A kdo v ní hledá pomocnou vědu historickou, najde ji tam také. Heraldika totiž stojí rozkročena mezi vědou a uměním,“ myslí si Oulík.

Čtěte také

Česko má nové logo. Zjednodušili jsme heraldického lva a zachovali jeho bojovnost, popisuje Najbrt

Na štítě se podle něj může objevit téměř cokoli. „Jsou tam jak předměty denní potřeby, tak zvířata nebo lidé a jejich části. Může tam být ruka, noha, uši nebo třeba medvědí tlapy. Cokoliv si umíme představit,“ říká heraldický kreslíř.

Přestože si lidé často myslí, že v minulosti byla heraldika výsadou šlechty, nebylo tomu tak.

„Heraldika se od svého počátku týkala vlastně všech skupin obyvatelstva – tehdejších elit, pro které byla reprezentací rodu, ale třeba také měst, zemí či institucí. Pokud jde o obce, ty u nás mohou mít legálně svůj znak teprve od roku 1990. Dnes může mít svůj znak v podstatě každý,“ vysvětluje Jan Oulík.

Jak vzniká obecní znak?

Proces vytváření obecního znaku obvykle začíná hledáním atributu, který obec charakterizuje.

Čtěte také

Korunovační klenoty jsou v dokonalém stavu, potvrzuje šperkař Jiří Belda mladší

„Hledá se nějaká dominanta. Jestliže tam rostou duby, dá se dubový list, pokud mají kostel svatého Bartoloměje, vloží se nůž jako jeho atribut. Když obcí protéká řeka, znázorní se vlnitým pruhem,“ popisuje autor několika heraldických znaků. Finální návrh následně prochází oficiálním schvalovacím procesem.

„Nakreslený návrh se pošle Podvýboru pro heraldiku a vexilologii Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR. Tamní komise posoudí, zda je v pořádku po heraldické stránce i z hlediska popisu. Důležité je, aby se podobný znak neopakoval a nebyl zbytečně složitý. Znak nemá být něco, na co si musíte vzít lupu, ale má vás trknout na první pohled,“ doplňuje Oulík.

Jak se od ostatních liší vytváření biskupských znaků? V čem mají systém registrace soukromých i obecních znaků lépe ošetřený na Slovensku? A proč by podle Jana Oulíka měly o vlastní znak usilovat i zbývající české obce? Poslechněte si celý díl pořadu Hovory Českého rozhlasu Plus. Audio je nahoře v článku.