Havelka: Roli v Saturninovi jsem získal poté, co mě bezradného viděl režisér v obchodě s technikou

Hudební kariéra Ondřeje Havelky a spojení s hudbou počátku 20. let se datuje do 70. let, kdy začal působit v Originálním pražském synkopickém orchestru. Tuto sedmičlennou formaci založil jeho spolužák s gymnázia Pavel Klikar, který Havelku do souboru přizval.

V té době se rovněž začala rozvíjet Havelkova herecká kariéra ve Studiu Ypsilon.

Čtěte také

Nebe na Zemi V+W+J. Záznam koncertu Adama Plechtky a Ondřeje Havelky s jeho Melody Makers

„Považoval jsem za absolutní zázrak a štěstí, že jsem se do Ypsilonky dostal, protože to byla moje touha. Proto jsem šel studovat herectví,“ vzpomíná. „Shodou mnoha šťastných okolností si mě Honza Schmid, šéf Ypsilonky, vyhlídl a angažoval mě nejdřív na stipendium. A pak jsem dostal i stálé angažmá.“

V té době Ypsilonka ještě sídlila v Liberci, do Prahy se přesunula až o dva roky později. Tato změna způsobila značnou personální obměnu, ze souboru nakonec odešel i Havelka.

„Byla to dokonalá sestava, ale mnozí z těchto lidí zůstali v Liberci. Najednou se to divadlo měnilo a začalo se ubírat jiným směrem. Zvláštní kouzlo, které fungovalo v Liberci, vymizelo a já jsem z toho byl velmi smuten,“ popisuje Havelka.

„Zároveň došlo k tomu, že aktivita Originálního pražského synkopického orchestru byla čím dál hustší, měli jsme čím dál víc koncertů a já jsem se musel rozhodnout, kterou půjdu cestou. A zvolil jsem kapelu.“

Drzost nějvětší

Jazzová a swingová hudba se vedle hudebních a tanečních čísel prolíná i do jeho divadelní režie. Na základě vzpomínek skladatele Jiřího Traxlera například vznikla inscenace pro Národní divadlo V rytmu swingu buší srdce mé.

„Spousta vzpomínek je úžasným svědectvím té doby z úplně jiného pohledu. Vždycky se na tu dobu díváme očima historika, ale tady jsou najednou vzpomínky z pohledu muzikanta, který se snažil přežít,“ přibližuje Havelka. „On nebyl loajální k protektorátnímu režimu a vyprávěl o tom, že to někdy byla velká schizofrenie – večer bavit lidi v baru a ráno si číst noviny se zprávami, koho popravili, a hledat tam jména kamarádů.“

Čtěte také

Jsou to moje lásky, říká o vybraných písních hostující hudební dramaturg Mozaiky Ondřej Havelka

Režisérsky se Havelka podílel i na celé řadě operních představení. Ke studiu vážné hudby se přitom dostal náhodou, když si vybíral postgraduální studium a nabídli mu místo v Brně. To přijal a po dvou letech úspěšně dokončil.

„Vůbec jsem se k tomu nevracel. Klíčové bylo pozvání Jaroslava Duška, abych režíroval jejich operu Nagano, kterou napsali s Martinem Smolkou, což byla největší drzost mého života,“ rekapituluje muzikant. „Nicméně jsem touto operou debutoval v Národním divadle. A pak už jsem začal dostávat další nabídky.“

Nerozhodné bloumání

Kromě hudby a divadla Havelka působil také jaké filmový herec. Natočil mnoho pořadů pro dětskou redakci České televize, jeho nejikoničtější role ale je pan Oulický ve filmu Saturnin.

„To je film, který si spousta lidí pouští a mají ho hrozně rádi, což je samozřejmě milé,“ uzavírá Havelka.

„Režisér Jiří Věrčák říkal, že ten poslední moment, kdy se rozhodl obsadit mě, byl, když mě viděl, jak jsem si šel koupit video. Jsem absolutně netechnický typ, takže jsem tam bloumal a nemohl jsem se rozhodnout. On mě údajně celou dobu pozoroval a pak říkal, že to je ten Oulický, kterého potřebuje.“

Čím jsou 20. léta inspirativní a ke kterým osobnostem té doby vzhlíží? Dozbíte se v záznamu celého rozhovoru. Moderuje Ondřej Konrád.