Havel si bral odpovědnost za všechny, říká Kosatík. Napsal o něm sérii Rekonstrukce Dálkového výslechu

„V nakladatelství Melantrich stačili vytisknout Dálkový výslech v době, kdy Václav Havel ohlásil prezidentskou kandidaturu a ještě ho velká část lidí neznala. Tady ho měli možnost poznat,“ připomíná Kosatík.

Čtěte také

Příběh knihy, která pomohla Havlovi na Hrad. Startuje nová série Pavla Kosatíka

Kniha měla původně vzniknout jako dopisní rozhovor, vzhledem k obsáhlosti, délce doručení a neustálým výslechům Státní bezpečnosti ale Václav Havel a Karel Hvížďala od korespondence upustili a dali přednost nahrávání na magnetofonové pásky. Hvížďala poslal seznam otázek a Havel nahrával své odpovědi.

„Václav Havel byl systematik a metodik, člověk v nejlepším slova smyslu vnitřně pevně zorganizovaný. A tak byl schopen i vyprávět svůj život,“ popisuje Kosatík, autor série Rekonstrukce Dálkového výslechu, kterou Český rozhlas Plus vysílá od 7. září. 

„Havel zapojuje široký kontext celé poválečné kultury a politiky. Je to taková dobře napsaná pomocná učebnice dějepisu,“ říká spisovatel.

Původní záměr byl spíše filozofický. Tím, jak Havel bilancoval svoji činnost v disentu a osobní prožitky, se ale z Dálkového výslechu stala spíše osobní zpověď ze životního mezidobí ohraničeného dlouhým vězněním a blížícími se padesátými narozeninami.

Čtěte také

„Trest splnil účel, slíbil, že povede řádný život.“ Jak se Havel dostal v roce 1989 z cely na Hrad

„Jsou to desítky kazet. Je to mnohem rozsáhlejší, než nakonec v knize bylo použito. Jsou tam místa, která tam pak Havel nechtěl dát a mně to někdy bylo trochu líto,“ přibližuje Kosatík. „Prozradím namátkou třeba to, že si v souvislosti s Chartou některé věci pořád vyčítal. Nebyl si například úplně jistý, jestli nepřímo nezpůsobil smrt Jana Patočky, protože si bral odpovědnost za všechny.“

Zároveň je z nahrávek patrná jeho introvertní povaha a myšlenkové procesy, které prosakují v drobných úvahách a promluvách. Byl třeba rád, že končí socialismus, ale obával se příchodu kapitalismu, protože podle něj ničil člověka ve stejném rozsahu, jen jiným způsobem.

Život ve zlaté kleci

V Dálkovém výslechu si Havel zvědomuje zvláštní postavení, které v rámci československé společnosti i samotného disentu zastával, všímá si Kosatík:

„Byl si vědom, že je na tom jinak než ostatní. Měl takový zvláštní talent, že i v roce 1951, kdy začínají nejhorší politické procesy, se stejně starými kamarády založil skupinu šestatřicátníci, která jako kdyby úplně ignorovala to okolí a její členové si začnou psát básně, jako kdyby se psal rok 1932.“

Čtěte také

V roce 1990 to byl chuligán v politice, pak začal být oficiózní, popisuje Havlovu proměnu moderátor Jiří Vejvoda

Stejnou strategii pak u něj rozpoznává i v době normalizace, kdy sám Havel ironicky říkal, že žije ve zlaté kleci, což mu vadilo.

„A tak vymyslel způsob, jak se angažovat v době, kdy bylo obecným přesvědčením, že se poschováváme všichni doma na chalupách a zavřeme za sebou dveře. Ale on otevře hrádeček s Olgou Havlovou,“ uzavírá Kosatík.

„Na fotkách Bohdana Holomíčka je vidět, jak je jejich zahrada plná lidí. Museli vědět, že je mezi nimi nějaký spolupracovník StB, ale stálo jim to za to. Prostě se nechtěli zatlačit do pozice vnitřního strachu.“

Dokážeme už se na Václava Havla dívat bez sentimentu a prvoplánové kritiky? A jak vznikala podcastová série Rekonstrukce Dálkového výslechu? Poslechněte si celý rozhovor. Ptá se Světlana Witowská.