Hana Hegerová změnila můj pohled na svět, říká Petr Malásek

„Nikdy jsem si například nedělal statistiku toho, na čem jsem se podílel, co jsem napsal, nebo udělal. To jsou děti, které jsem vypustil do světa a které si už žijí samostaným životem.  Někdy se mně i stane, že slyším nějakou hudbu, řeknu si, že je to zajímavé a zjistím, že jsem to před třiceti lety psal já,“ dodává.

Samotář, který nehraje fotbal

„Myslím, že jsem založením samotář. Vystačím si sám a i mé zájmy jsou samotářské. Například nemám rád kolektivní sporty, nehrál jsem nikdy fotbal, jezdím raději na kole a nebo na motorce. Jsou to chvíle, kdy je člověk sám se sebou a může si promítat, co by chtěl, co udělal dobře a co zase špatně.“ Petr Malásek ale dodává, že po čtrnáctidenní soustředěné práci a uzavření se do hudby a do sebe mu přítomnost lidí a společnosti začíná velmi výrazně chybět.

Čisté boty a zodpovědnost k posluchači

Petr Malásek spolupracuje mimo jiné s velkými jmény české hudební scény, s Lucií Bílou, Martou Kubišovou a nebo Hanou Hegerovou. „Paní Hegerová změnila stoprocentně můj pohled na svět. Měla velmi vyhraněný přístup k hudbě a k tomu, jak mají věci znít a jak mají působit na posluchače. Ať hrajeme i v tom nejzapadlejším klubu a v nejzapadlejší vesnici, její heslo zní: Musíme hrát tak, jako by nás slyšel nejvýznamnější světový producent. A také jsme všichni z její kapely museli mít vyčištěné boty,“ říká muzikant a ve vzpomínkách na první dámu českého šansonu pokračuje:

„Nastoupil jsem k ní úplnou náhodou, když mně bylo asi pětadvacet let.  Vypadl jí pianista pro zahraniční zájezd a požádala mě, abych ho zaskočil. Navíc jsem v té době byl na vojně, v armádním orchestru, a první opušťák jsem měl vypsaný do Bonnu a do Vídně, což bylo v té době a ve vojenské knížce něco nevídaného.“

Myslím, že pokud má hudebník alespoň jednoho posluchače, tak má smysl to dělat.
Petr Malásek

Čas, kdy ještě špatné síly spí

 „Jsem člověk, který toho moc nenaspí. Docela rád vstávám. Mám rád rána, ten čas, kdy špatné síly ještě spí. Člověk je v takovém podivném tichu, svítá a myslím, že tehdy hlava pracuje nejlépe. Ne každý den vstanu ve čtyři. Ale budím se tak mezi šestou, sedmou a někdy dřív.“

Muzikant se často setkává s otázkami, které se týkají jeho dobré kondice  a mladistvé image. „Nevím, možná geny, možná mě potkávají samé hezké věci,“ reaguje tentokrát lakonicky.

Klavír a nálada

Na klavír hraje Petr Malásek od svých pěti let, roli v tom hrál i fakt, že byl jeho otec, Jiří Malásek, také kavíristou a skladatelem. „Z toho, že jsem začal takto brzy hrát, jsem si odnesl, že piáno patří do domácnosti stejně jako záchod nebo lednička. A že hudba je taková věc, která je všudypřítomná a  má zázračné účinky. Když mi bylo smutno, tak jsem si stoupnoul k piánu a vybrnkával jsem si. Zjišťoval jsem přitom, že mi je lépe.“

V této souvislosti Petr Malásek vzpomíná na svého otce. Poslechněte si celý rozhovor Barbory Tachecí s jejím hostem. Zjistíte, jaký předobraz v něm otec vytvořil a jaký byl v té době vztah mezi slavným hudebníkem a komunistickou mocí. Skladatel ještě prozradí, že na koncerty jezdí denně, ale současně i to, jak zvládá vystupovat v takovém množství, a přitom novou hudbu skládat.